Nastartováno

Někdy se zdá, že život je jedna dlouhá série výkonů. Nejprve jsou tu role, které hrajeme, aniž si to vůbec uvědomujeme – dítě, partner, rodič, přítel. Jako by tyto role samy o sobě nebyly dost vyčerpávající a náročné, v průběhu života na sebe bereme další: vedoucí, učitel, sportovec, podnikatel a mnoho jiných.

Jak si tedy udržet motivaci při zvládání všech těchto rolí? Právě s tím vám mají tyto kapitoly pomoci. Vycházejí z různých zdrojů – od sportovního výzkumu po akademické studie – a nabízejí praktické tipy a odborné rady, jak zůstat klidný a podávat výkony na hranici svých možností.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak může plácnutí pomoci rozptýlit trému před výkonem,
• proč může být „nákaza“ někdy pozitivní,
• a která píseň patří k nejúčinnějším motivátorům.

Představte si, že nastal váš velký den. Za pár hodin vás čeká konkurz na nový broadwayský muzikál – budete zpívat a tančit před skupinou lidí, které jste nikdy předtím neviděli. Jste tak nervózní, že máte pocit, že každou chvíli explodujete.

Možná muzikálové divadlo není zrovna váš šálek kávy, ale pravděpodobně jste už někdy zažili úzkost před vystoupením – ať už šlo o pracovní pohovor, prezentaci, nebo důležité jednání.

Očekávaná úzkost – běžně známá jako reakce „útěk, nebo boj“ – je fyziologická odpověď na stres. Když se cítíme ohroženi, tělo vyplavuje adrenalin, hormon, který zvyšuje krevní tlak i srdeční a dechovou frekvenci. To je užitečné, pokud je potřeba rychle utéct nebo se pustit do fyzického střetu. Méně užitečné je to ve chvíli, kdy žádné skutečné fyzické ohrožení nehrozí.

Problém je, že tuto reakci může spustit téměř jakýkoli stres. Americká zpěvačka Carly Simon například během koncertu v roce 1981 zažila tak silný záchvat úzkosti, že musela požádat o pomoc publikum. Fanoušci vystoupili na pódium a uklidňovali ji tím, že jí třeli ruce.

Možná ale hledáte méně osobní způsob, jak se uvolnit. Jednou z možností, jak úzkost zmírnit, je tzv. přehodnocení.

Psycholožka Alison Brooks si poprvé uvědomila jeho sílu, když se hlásila do a cappella skupiny na Princetonské univerzitě. Všimla si, že nadšení zpěváci obvykle podávají lepší výkony než ti, kteří působí nervózně. Později, během doktorského studia, se rozhodla tuto myšlenku ověřit.

Účastníky svého výzkumu požádala, aby před vystoupením udělali jednu ze tří věcí: aby si nahlas řekli „Jsem nadšený/á“, aby si řekli „Jsem nervózní“, nebo aby neříkali nic a jen se snažili zůstat v klidu. Výsledky potvrdily její hypotézu: ti, kteří svou úzkost „překřtili“ na nadšení, podali lepší výkon než ostatní. Dokázali proměnit úzkost v energizující vzrušení.

Funguje to proto, že návrat z úzkosti do klidného stavu je obtížný – tyto dvě emoce jsou od sebe velmi vzdálené. Přechod z úzkosti k nadšení je ale mnohem snazší, protože jde o podobně aktivované stavy.

Další technikou ke snížení úzkosti je soustředění. Mistři aikida v Japonsku dokážou při cvičení svého bojového umění zůstat klidní a zároveň maximálně koncentrovaní. Sportovní psycholog Robert Nideffer popsal kroky, jak podobného soustředění dosáhnout:

1. Začněte hlubokým dýcháním.
2. Při soustředění na dech vědomě uvolňujte napětí ve svalech.
3. Představte si, že veškerá energie vašeho těla se soustřeďuje do středu těla – do bodu těsně pod pupíkem.
4. Jakmile máte pocit, že je tam všechnu energii „uložená“, nechte ji znovu volně proudit.

Tato technika vám pomůže zklidnit se a znovu zaostřit pozornost.

Na nadcházející vystoupení se lze připravit nespočtem způsobů. Někdo volí meditaci. Jiní – jako už zmíněná zpěvačka Carly Simon – si dokonce nechávali dát facku, protože fyzická bolest jí pomáhala překonat trému.

Ať už si pro odbourání nervozity před výkonem zvolíte jakoukoli metodu, jedno by mělo být vždy stejné: konzistence. Sportovci to dobře vědí – a vyplácí se jim to.

Připomeňme si závěry studie z roku 2010, kterou vedl sportovní psycholog Stewart Cotterill. Zkoumal předvýkonové rutiny sportovců a jejich účinnost vyhodnotil pomocí metaanalýzy. Výsledky byly jednoznačné: když se sportovci před nekontaktní činností, jako je puttování v golfu nebo trestný hod v basketbalu, drželi drobného rituálu – například dvakrát mávli holí nebo několikrát driblovali míčem – jejich výkon se zlepšil.

Navíc i sportovci, kteří žádný rituál neměli, se ho mohli naučit a dosáhnout podobného efektu: lepšího výkonu.

Ještě účinnější se ukázaly být skupinové rituály. Dokládá to studie Michaela Nortona z Harvard Business School. Norton rozdělil 221 účastníků do týmů, které spolu soutěžily v hledání pokladu. Před začátkem se některé týmy naučily a provedly společný rituál: postavili se do kruhu, dupali, tleskali, pak dali ruce doprostřed a zvolali: „Jdeme na to!“ Ostatní týmy mezitím jen tiše četly článek.

Výsledek? Týmy s rituálem byly výrazně úspěšnější. Místa nacházely rychleji a termíny úkolů promeškaly zhruba polovičně oproti ostatním. A po skončení hry také častěji uváděly, že mají své spoluhráče rády.

Výkon ovlivňuje i víra. To dobře ilustrují překvapivé výsledky výzkumu Sally Linkenaugerové z Lancaster University. V jedné studii zjistila, že pokud golfisté věřili, že jejich hole dříve patřily renomovaným hráčům PGA, dosahovali lepších výsledků. Ve srovnání s kontrolní skupinou vnímali jamky jako o 9 procent větší a měli o 32 procent vyšší pravděpodobnost, že úspěšně dokončí putt.

Linkenaugerová tento jev označuje jako „pozitivní nákazu“ – představu, že předměty mohou být jakoby „napuštěny“ schopnostmi lidí, kteří je používali. I proto si lidé tolik cení autogramů: samotný podpis slavné osobnosti dodává podepsanému předmětu zvláštní hodnotu a intimitu.