Národ zátahů

Automobily vybavené panoramatickými kamerami fotografují naše domovy a školy a zveřejňují tyto snímky online. Kamerové systémy umístěné na ulicích sledují naše každodenní pohyby. Reklamní společnosti instalují do našich zařízení software, který sleduje, jaké stránky na internetu navštěvujeme. Nejde o látku pro vědeckofantastický román, ale o dnešní realitu.

Firmy i vlády dnes vynakládají obrovské prostředky na vývoj sofistikovaných systémů, které zachycují ty nejintimnější informace o každém z nás. Klasický „velký zátah“ – rozsáhlá policejní akce zaměřená na dopadení pachatele – býval vzácný a obvykle vyžadoval mimořádné úsilí ze strany orgánů činných v trestním řízení.

V digitální éře se však objevil nový typ zátahu. Tato moderní verze využívá pokročilé technologie ke shromažďování obrovského množství osobních údajů o komkoli a o čemkoli – a zdaleka to nedělá jen policie. Dnes nás sleduje kde kdo a naše soukromí – nemluvě o naší svobodě – je v ohrožení.

Tváří v tvář tolika zvědavým očím se mnoho lidí boje o soukromí vzdává, protože se domnívají, že v digitální době je obrana nemožná. Neměli byste to ale vzdávat. Následující kapitoly ukážou, jak podniknout malé, ale účinné kroky k ochraně svých informací a k obnovení soukromí.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč jsou dnes osobní údaje považovány za komoditu cennou jako ropa,
• proč některé cookies nejsou vůbec „sladké“, ale naopak nebezpečné,
• a co můžete udělat, abyste se vyhnuli sledování technologickými giganty na internetu.

Hrozba špehování bývala problémem, který se týkal v podstatě jen hlav států. Dnes by se však každý z nás měl neustále ptát, zda nás někdo někde nesleduje.

Nové technologie změnily pravidla hry. Všudypřítomnost počítačů a digitálních zařízení umožnila shromažďovat informace za minimální náklady. Dříve bylo sledování prostě příliš drahé – představte si, kolik by stálo najmout soukromého detektiva, který by někoho sledoval celé měsíce jen kvůli několika bezvýznamným informacím.

Proto si vlády uchovávaly jen omezené množství údajů, například rodné a oddací listy, vlastnické listiny nebo úmrtní listy. Firmy se k vašim informacím dostaly v zásadě jen tehdy, když jste si něco koupili nebo podepsali smlouvu.

V posledních deseti letech však cena za ukládání dat klesla o více než 300 procent. Pro vlády i firmy je dnes levnější než kdy dříve uchovávat naše osobní záznamy.

Díky Edwardu Snowdenovi – whistleblowerovi, který v roce 2013 zveřejnil informace o činnosti americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) – víme, že instituce mohou a také skutečně shromažďují obrovská množství dat. Ačkoli má NSA oficiálně za úkol pouze odposlouchávat zahraniční komunikaci, Snowdenovy dokumenty odhalily, že agentura shromažďuje i telefonní záznamy a online informace o občanech USA.

NSA však není jedinou agenturou, která v této oblasti působí. Do sledování se zapojují i místní a státní orgány v USA. Některé úřady například používají automatické čtečky registračních značek automobilů, aby mohly sledovat a analyzovat pohyb občanů.

Zapojen je i soukromý sektor. Mobilní operátoři jako AT&T a Verizon prodávají informace o vaší fyzické poloze datovým brokerům; inzerenti vás sledují online. Majitelé nákupních center mohou monitorovat, jak se pohybujete z obchodu do obchodu, a někteří maloobchodníci už využívají rozpoznávání obličeje, aby si zapamatovali, kdo jste a co jste nakoupili.

Měli byste se sledování obávat? Následující kapitola se pokusí na tuto otázku odpovědět.

Možná si říkáte: „Dobře, moje údaje se shromažďují a uchovávají. Ale neexistují zákony, které mě chrání před jejich zneužitím?“ Odpověď zní ano i ne. Zákony existují, zároveň však existuje řada právních kliček, které se systematicky využívají.

Jedním z problémů je samotné místo, kde jsou vaše informace uloženy. Může existovat několik různých databází, které obsahují údaje jako vaše jméno, adresu nebo dokonce polohu vašeho mobilního telefonu v konkrétním čase. Je prakticky nemožné tato data na každém jednotlivém místě zkontrolovat a následně smazat – mimo jiné proto, že často ani nevíte, kde všude jsou uložena.

Pokud tedy někdo – zaměstnavatel, nebo dokonce stalker – vaše informace opravdu chce, pravděpodobně najde způsob, jak se k nim dostat.

V roce 1999 například duševně nemocný Liam Youens sháněl informace o ženě, na níž byl chorobně fixovaný. Stačilo, aby zaplatil online datovému brokerovi Docusearch, který mu poskytl údaje o tom, kde dotyčná pracuje a kde bydlí. Youens pak přišel do její práce, zastřelil ji a následně spáchal sebevraždu.

Špehovat někoho je dnes tak snadné, že k tomu nemusíte být žádný technický génius. V roce 2009 například technici na jedné střední škole nainstalovali do školních MacBooků špehovací software. Díky němu mohli na dálku aktivovat webkamery notebooků a pořizovat fotografie. Někteří studenti byli vyfotografováni i tisíckrát.

Jeden ze studentů, Blake Robbins, byl například zachycen, jak jí bonbóny, které bohužel vypadaly jako pilulky. Zástupce ředitele se domníval, že Robbins užívá drogy, a obvinil ho z „nevhodného chování ve vlastním domově“. Mnoho studentů bylo postupem školy šokováno. Jeden bývalý student uvedl, že se cítil natolik zahanbený a emocionálně rozrušený, že se rozhodl do školy už nikdy nevrátit.