Náboženství pro ateisty

Náboženství hraje nedílnou roli v lidské kultuře. Ať už jde o buddhistického mnicha hledajícího osvícení prostřednictvím meditace, katolíka, který chodí ke zpovědi do kostela, nebo muslima modlícího se v mešitě, náboženství dává lidem na celém světě jejich životům smysl a účel.

Jakou roli ale může hrát náboženství v životech těch, kteří se označují za sekularisty nebo nevěřící? Můžou se od něj něčemu naučit? Mnozí ateisté by řekli, že ne – že věda a logika jsou vše, co potřebujeme. Jak však ukážou následující kapitoly, mýlí se.

Náboženské tradice a praktiky nám mohou ukázat nejen to, jak znovu vybudovat smysl pro komunitu, který se v sekulárním světě vytratil, ale také nás mohou naučit dívat se za pouhá fakta a zasadit naše znalosti do širší perspektivy.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak náboženství podporuje komunitu,
• proč by restaurace měly fungovat víc jako kostely,
• a jak nás náboženství učí pouštět se vlastního ega.

Co si vlastně představíme, když mluvíme o náboženství? Bílého vousatého Boha sedícího na trůnu v nebi? Bohatě zdobený kostel? Nebo třeba Botticelliho obraz? Takové automatické asociace odrážejí rozšířený předpoklad, že náboženství a božství jdou ruku v ruce. Ve skutečnosti je toho ale mnohem víc.

Pokud nevyznáváte žádná božstva, můžete mít pocit, že vám náboženství nemá co nabídnout. Opak je pravdou: neexistuje důvod, proč byste nemohli využít kulturní, společenské a filozofické aspekty, které z náboženství vzešly.

Vezměme si třeba morálku. Úvahy o tom, jak žít lepší život a chovat se dobře k ostatním, nemusí být nutně náboženské. Přesto „špatný pach náboženství“, jak to nazval Nietzsche, způsobil, že se sekulární lidé morálce vyhýbají – právě kvůli jejímu spojení s náboženskými praktikami.

Sekulární společnost by přitom mohla znovu převzít některé rituály a svátky, které dodávají lidské zkušenosti hloubku. Ostatně už rané křesťanství čerpalo z jiných věrových systémů, aby vytvořilo nové, silné tradice. Vánoce vznikly spojením zimního slunovratu – typického pohanského svátku – s oslavou Ježíšova narození. A myšlenky řeckého filozofa Epikúra, podle nichž by muži naklonění filozofickému způsobu života měli budovat vlastní komunity, přispěly k rozvoji klášterního života.

Je tedy zřejmé, že v náboženství je víc než jen bohové, božské bytosti a jiné nadpřirozené síly. Jako nevěřící však můžete být stále skeptičtí k tomu, co a jak by vám náboženství mohlo do života přinést.

Čtěte tedy dál!

Kdy jste naposledy viděli své příbuzné? Pravděpodobně to bylo během nějakého svátku – a často takového, který má kořeny v náboženství.

Tradičně organizované náboženství lidi spojovalo a dodnes spojuje. Jak se však společnost sekularizuje a populace roste, bude náš svět stále víc trpět nedostatkem skutečné komunity.

Zkuste si vybavit posledního člověka, kterého jste míjeli na ulici. Možná jste měli pocit, že s ním nemáte nic společného. Náboženství ale dokáže tyto pocity odcizení zmírňovat tím, že pod jednu střechu přivádí velké množství lidí bez ohledu na jejich rozdíly.

Katolická mše spojuje různé jednotlivce, aby se společně modlili, zpívali a naslouchali. Jak možná víte, mše byla původně společným jídlem celé obce. Bylo to podobné, jako když přijdete do restaurace a posadí vás náhodně k cizím lidem. Myšlenka je jednoduchá: je těžké necítit sounáležitost, když lámete chléb s někým, koho jste před chvílí neznali.

Také další rituály, které organizovaná náboženství vyvinula, nám mohou pomoci budovat komunitu. Odpouštění je například základní praxí mnoha náboženských tradic. V judaismu začíná nový rok svátkem Jom kipur, Dnem smíření. Jom kipur umožňuje lidem ohlédnout se za uplynulým rokem, uznat, komu ublížili, a požádat o odpuštění.

Vytvoříme-li si vlastní sekulární rituály pro vyjádření omluvy, můžeme najít nové způsoby, jak se posunout dál a zanechat staré křivdy za sebou. Den smíření by se dokonce mohl stát vítaným státním svátkem.

Komunita budovaná prostřednictvím rituálů a pravidelných shromáždění – základního prvku mnoha náboženství – je něco, z čeho můžeme těžit i bez víry v Boha či bohy.

Jak ale ukážou další kapitoly, komunita rozhodně není jedinou věcí, kterou se můžeme od náboženství naučit.