Mýty o kreativitě

Jste kreativní člověk? Nebo veškeré inovativní myšlení přenecháváte umělcům, zatímco vy se věnujete „skutečné“ práci? Pokud o tom přemýšlíte tímto způsobem, už jste uvěřili jednomu z mýtů o kreativitě.

Ve skutečnosti může být kreativní každý z nás. Tuto schopnost máme všichni – jde jen o to, zda se ji rozhodneme rozvíjet a využívat. Představa, že kreativní mohou být jen někteří „vyvolení“, je jen jedním z mnoha mýtů.

Jaké jsou další? Třeba že kreativita je dílem osamělého génia, který neúnavně pracuje ve svém malém ateliéru či kanceláři. Nebo že inovace přichází jako náhlý záblesk inspirace. Nebo že brainstorming je nejlepší způsob, jak rychle vygenerovat spoustu nápadů.

Kolika z těchto tvrzení věříte? Následující kapitoly vám nabídnou jiný pohled a ukážou, co můžete dělat pro to, abyste přicházeli s inovativními nápady, které mohou měnit svět.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč jablko „neosvítilo“ Newtona,
• proč kreativita není daná geny,
• a kdo ve skutečnosti stál u zrodu osobního počítače.

Příběh o tom, jak Isaac Newton objevil gravitaci, zná téměř každý. Jednoho dne seděl pod jabloní, na hlavu mu spadlo jablko a on si náhle uvědomil existenci gravitační síly. Tento líbivý příběh je však ukázkovým příkladem rozšířeného mýtu, že kreativita přichází jako jakési nebeské vnuknutí.

Ačkoli většina z nás tento mýtus mlčky přijímá, skutečnosti neodpovídá. Kreativita na nás nepadá z čistého nebe. Ani Newtonův „objev“ gravitace se ve skutečnosti neodehrál tak, jak se traduje. Newton pád jablka pozoroval ve společnosti další osoby a jejich rozhovor o tomto jevu vedl k přehodnocení toho, co už o gravitaci věděli.

Nevzniklo tedy jediné náhlé zjevení v hlavě osamělého génia, ale myšlenka se rodila v interakci dvou přemýšlivých lidí. A až po letech intenzivního výzkumu mohl Newton svou teorii završit matematickým popisem gravitační síly.

Příběhy o náhlém „blesku z čistého nebe“ máme rádi, ale realita je jiná: kreativita obvykle vyžaduje čas a úsilí. Psycholog Mihaly Csikszentmihalyi zjistil, že okamžik vhledu je jen jedním z klíčových kroků v celém sledu fází, kterými úspěšní tvůrci procházejí, než jejich nápad spatří světlo světa.

Myšlenky se často objeví až poté, co jsme si vytvořili dostatečné zázemí znalostí a nechali je nějakou dobu „uzrávat“. Mnozí vysoce kreativní lidé, jako Leonardo da Vinci nebo Thomas Edison, proto pracovali souběžně na několika projektech. Každý z jejich nápadů tak měl čas se rozvinout, zatímco oni se věnovali něčemu jinému.

Jak ale uvidíme, kreativita rozhodně není vyhrazena jen těmto slavným „géniům“.

Proč máme pocit, že někteří lidé jsou prostě „víc kreativní“ než ostatní? Často věříme, že kreativita je vrozený dar – něco, co člověk buď dostal shůry, nebo má „zapsané v genech“.

Tento mýtus o „daru“ je však mylný. Vědecký výzkum ukazuje, že kreativita není určena naším genetickým vybavením. Ani v případě Alberta Einsteina se dosud nenašel důkaz, že by jeho výjimečná inteligence byla důsledkem nějaké zvláštní, geneticky podmíněné stavby mozku. Pozoruhodné je, že jeho mozek byl ve skutečnosti spíše menší.

Podívejme se blíže na vliv genetiky prostřednictvím studie psychologa Marvina Reznikoffa o kreativitě dvojčat. Dvojčata byla rozdělena do dvou skupin: dvojvaječná (s odlišnou genetickou výbavou) a jednovaječná (se shodnou genetickou výbavou). Všem byla zadána kreativní úloha. Pokud by geny byly klíčem ke kreativitě, musela by být podobnost v míře kreativity u jednovaječných dvojčat výrazně vyšší než u dvojvaječných. To se však nepotvrdilo. Rozdíly v kreativitě mezi sourozenci byly v obou skupinách zhruba stejné.

Přesto mnoho organizací stále jedná s lidmi, jako by existovali „kreativní“ a „nekreativní“. V USA dokonce některé úřady rozlišují mezi kreativními a nekreativními profesemi, což vede k rozdílům v pracovněprávních podmínkách. Ve firmách se pak často oddělují „kreativci“ a „oblekáři“ a platí pro ně jiná pravidla.

Problém je, že vylučování lidí v takzvaných „nekreativních“ rolích z inovačních procesů ve skutečnosti inovaci brzdí. Víme, že firmy, které se této tradici vzepřely a umožnily všem zaměstnancům podílet se na tvořivém procesu, z toho výrazně těží.

Typickým příkladem je společnost Gore, vynálezce materiálu Gore-Tex. Ta svým pracovníkům nepřiděluje úkoly shora. Každý má možnost zapojit se do nových projektů podle vlastního zájmu a kdokoli, koho nějaký projekt zaujme, se k němu může připojit. Výsledek? Portfolio čítající více než tisíc velmi různorodých produktů.