Myšlenková výbava

Viděli jste někdy, jak váš přítel udělal něco neuvěřitelně hloupého? Napadlo vás: „Jak může být tak chytrý člověk takový hlupák?“ Ve skutečnosti se občas hloupě chováme všichni. Často proto, že podléháme velmi běžným chybám v uvažování.

Tyto úryvky představují nástroje a metody – jakýsi „myšlenkový software“ –, které vám pomohou myslet logičtěji a podobným jednoduchým chybám se v budoucnu vyhnout. V tomto shrnutí se také dozvíte, jak co nejlépe syntetizovat informace, které získáváte z výsledků studií, od jiných lidí a z médií, abyste si dokázali vytvořit co nejobjektivnější obraz.

Čtením této knihy se mimo jiné dozvíte o strachu, který vás připravuje o skvělé příležitosti; co má – nebo naopak nemá – zmrzlina společného s dětskou obrnou; a co je tak výjimečného na vašem vlastním hrnku na kávu.

Slyšeli jste někdy, že země s vyšším průměrným IQ mají také vyšší průměrné bohatství? Je to pravda, ale znamená to, že vyšší inteligence obyvatel automaticky způsobuje vyšší bohatství země?

Je velmi snadné mylně předpokládat, že jedna věc způsobuje druhou jen proto, že se tyto dvě věci vyskytují současně – zvlášť pokud to potvrzuje něco, čemu už věříme. Než ale půjdeme dál, pojďme si vyjasnit několik základních statistických pojmů.

Například korelace: pokud A a B nastávají současně, říkáme, že A pozitivně koreluje s B. Pokud se naopak A objevuje spíše tehdy, když B chybí, a B tehdy, když chybí A, mluvíme o negativní korelaci. Je to důležité, protože máme tendenci automaticky předpokládat, že A způsobilo B, nebo naopak, jen proto, že spolu souvisejí.

Uveďme si příklad vědecky doložené korelace: v průměru platí, že lidé, kteří chodí do kostela, mají menší pravděpodobnost, že zemřou předčasně, než ti, kteří do kostela nechodí. Pokud věříte v Boha, můžete z této informace snadno vyvodit, že víra v Boha prodlužuje lidský život. A je to: z korelace jste udělali příčinnou souvislost.

Jenže z toho, že se dvě události vyskytují společně, ještě neplyne, že jedna způsobuje druhou. Předpokládat příčinný vztah tam, kde je pouze korelace, může vést k zásadním omylům.

Například v letních měsících padesátých let dvacátého století byla zřetelná korelace mezi výskytem dětské obrny a konzumací zmrzliny: spousta lidí jedla zmrzlinu a zároveň spousta lidí onemocněla obrnou. Pomohlo by ale zakázat zmrzlinu v boji proti epidemii? Rozhodně ne. Zmrzlina zjevně obrnu nezpůsobuje.

Virus dětské obrny se však šířil mimo jiné koupáním v bazénech – a bazény jsou, stejně jako zmrzlina, v létě velmi oblíbené. Skutečnou příčinou tedy bylo něco jiného, co se vyskytovalo zároveň se zmrzlinou.

Teď, když víte, že korelace není totéž co příčinná souvislost, vraťme se k našemu prvnímu příkladu. Místo abychom automaticky předpokládali, že inteligentnější občané dělají země bohatšími, je rozumnější podívat se na věc z opačné strany: bohaté země mívají lepší zdravotnictví a školství, což vede k lepší výživě, vzdělání a celkovým podmínkám – a ty pak přispívají k vyššímu průměrnému IQ.

Každý o sobě rád uvažuje jako o objektivní a racionální bytosti, ne jako o někom, kdo se snadno nechá zmást. Pravda je ale taková, že se silně spoléháme na mentální zkratky, které naše úsudky zkreslují.

Některé předměty nebo vlastnosti nás dokonce předem naladí na to, abychom viděli vztah mezi věcmi, i když ve skutečnosti žádný neexistuje. Děje se to proto, že určité věci a charakteristiky považujeme za typické zástupce jiných. Například genitálie si spojujeme se sexualitou a zbraně s agresí.

Když tedy člověk vidí někoho s výrazným, „nabitém“ symbolem, má tendenci okamžitě skákat k závěrům. Může například vnímat člověka se zbraní jako potenciálního agresora, i když jde jen o muzejního průvodce, který připravuje výstavu.

Tento jev se nazývá heuristika reprezentativnosti – mentální zkratka, která nás vede k tomu, že posuzujeme pravděpodobnost podle toho, jak moc nám něco „připomíná“ naši představu typického případu.

Kvůli této duševní zkratce se nechají oklamat i klinickí psychologové. V jednom experimentu dostali psychologové sadu smyšlených karet pacientů. Každá karta podrobně popisovala symptomy „pacienta“ a jeho reakce na Rorschachův test inkoustových skvrn. U některých karet bylo uvedeno, že pacient ve skvrnách viděl genitálie – což většinu lidí vede k domněnce, že tito lidé mají sexuální problémy.

A přesně to si psychologové mysleli. I když experimentátoři karty záměrně upravili tak, aby „pacienti“, kteří viděli genitálie, byli podle údajů méně náchylní k problémům se sexuální adaptací, většina psychologů uvedla, že právě tato skupina má takových problémů více.

Heuristika reprezentativnosti nás ale může předem nastavit i k tomu, že žádný vztah mezi jevy nevidíme. V dalším kroku byli psychologové informováni, že – v rozporu s jejich očekáváním – existuje mezi viděním genitálií v inkoustových skvrnách a sexuálními problémy negativní korelace. Přesto trvali na tom, že jejich klinická zkušenost ukazuje na pozitivní souvislost.

Ve skutečnosti mezi těmito dvěma jevy žádný vztah není a jejich klinická praxe to pravděpodobně odráží. Heuristika reprezentativnosti však způsobuje, že si především pamatují případy, které odpovídají jejich očekáváním, a ty ostatní přehlížejí.