Myšlení

Od tvaru vaší lebky po velikost nohy – fyzické charakteristiky těla jsou víceméně dané už od samého začátku. Samozřejmě můžete podstoupit plastickou operaci nebo si zlomit kost, ale obecně máme nad podobou svého těla jen velmi malou kontrolu.

Jak je to ale s intelektuálními a fyzickými schopnostmi, jako je basketbal, kreslení nebo řešení matematických úloh? Jsou vrozené, nebo se dají naučit? Dnes se většina vědců shoduje, že pokud chcete být koncertním houslistou, nestačí mít hudební nadání – musíte navíc věnovat roky života tréninku.

Odpovědí na tuto otázku je ale tolik, kolik je lidí, protože naše myšlení hraje klíčovou roli v tom, jak vidíme sebe i ostatní. Zjednodušeně řečeno: naše myšlení formuje naše přesvědčení o tom, zda něčeho jsme, nebo nejsme schopni. Na těchto dvou pólech stojí koncept fixního a růstového myšlení.

Lidé s fixním myšlením věří, že se narodili s přirozeným talentem na některé věci, zatímco v jiných jsou zcela beznadějní. Lidé s růstovým myšlením naopak věří, že se mohou stát špičkovými v čemkoli, pokud do toho vloží dost úsilí.

Ti druzí proto rostou po celý život: bez váhání si osvojují nové dovednosti a aktivně pracují na svých vztazích. Život je pro ně ve všech ohledech v neustálém pohybu a proměně.

Naopak lidé s fixním myšlením často nechávají svou černobílou optiku, aby jim bránila v rozvoji. Když v něčem selžou, strkají hlavu do písku nebo hledají viníka kolem sebe. Ve vztazích doufají v „věčnou lásku“, místo aby na vztahu průběžně pracovali.

Naše myšlení tedy určuje, zda věříme, že se můžeme učit, měnit a růst – nebo ne.

Lidé s fixním myšlením věří, že rozhodující je talent. Podle nich jsou schopnosti člověka dané od samého začátku: někdo je od přírody inteligentní a nadaný, jiný hloupý a neschopný – a tak to zůstane.

Velké firmy jako Enron nebo McKinsey, jejichž personální oddělení investují spoustu peněz do hledání takzvaných „přirozených talentů“ na univerzitách, tento způsob uvažování dobře ilustrují. Od čerstvých absolventů, které najímají, se očekává, že díky svým výjimečným schopnostem okamžitě zvýší výkonnost firmy. Právě proto, že jsou považováni za tak talentované, dostávají jen minimální školení a nikdo nepočítá s tím, že by se měli v práci výrazně zlepšovat nebo přecházet do nových rolí.

Výsledkem je, že jsou tito absolventi neustále pod drobnohledem: jsou opravdu tak chytří, jak jsme si mysleli, nebo jejich chyby odhalují, že na daný úkol nemají talent? Lidé s fixním myšlením se domnívají, že zaměstnanci, kteří nejsou dokonalí od prvního dne, nikdy dokonalí nebudou, a proto je podle nich nejlepší se jich rychle zbavit.

Lidé s fixním myšlením jsou přesvědčeni, že mohou dělat jen to, na co mají přirozený talent – a že praxe rozhodně nevede k dokonalosti. Protože velmi rychle nálepkují sebe i ostatní jako „dobré“ nebo „špatné“ v určité činnosti, předpokládají, že i ostatní je neustále hodnotí. Cítí proto potřebu při každé příležitosti dokazovat, jak jsou talentovaní a chytří.

Mají pocit, že v sázce je jejich celá osobnost: jeden přešlap by mohl stačit k tomu, aby byli navždy označeni za neschopné hlupáky. Neustále proto vyhledávají uznání od ostatních, aby chránili své ego a potvrdili si, že jsou opravdu tak výjimeční, jak o sobě věří.

V rámci fixního myšlení jsou schopnosti člověka považovány za jednou provždy dané.

Když děti s růstovým myšlením dostanou ve škole obtížný matematický úkol, s nadšením se do něj pustí a doma chtějí řešit ještě víc podobných příkladů. Uvědomují si, že čím více úloh vyřeší, tím víc se naučí.

Možnosti života jsou pro děti s růstovým myšlením v podstatě neomezené. Je těžké přesně určit jejich aktuální úroveň inteligence, natož předpovědět, jaká bude zítra. Známky samozřejmě odrážejí jejich momentální stav, tyto děti však věří, že se díky tvrdé práci, odhodlání a vytrvalosti mohou stále zlepšovat.

Nejde jim přitom o nejlepší známky ani o to, aby byly lepší než ostatní. Chtějí zažít uspokojení z toho, že se posouvají na hranice svého růstového potenciálu. Ať už jde o hudbu, sport, psaní nebo kreslení, neúnavně trénují a dobře vědí, že své dovednosti mohou zlepšit jen díky praxi – a občasnému neúspěchu.

Lidé s růstovým myšlením využívají každou příležitost učit se od těch nejlepších v oboru. Přehodnocují a opouštějí strategie, které jim dříve sloužily, a neustále přemýšlejí, jak odstranit své chyby a slabiny.

Ve vztazích povzbuzují své partnery, aby se dál učili a pracovali na sobě. Ve sportu hrají s vědomím, že jsou součástí týmu. V byznysu projevují zaměstnancům úctu, váží si jejich práce a žádají je o upřímnou zpětnou vazbu – i když je nepříjemná.

Lidé s růstovým myšlením vítají problémy a vnímají je jako výzvy, nikoli jako nepřekonatelné překážky. Ochotně vkládají energii do zlepšování sebe sama i světa kolem sebe.

V rámci růstového myšlení jsou růst a rozvoj přirozenou součástí života.