Muži mi vysvětlují věci

Pokud jste někdy zažila, že na poradě muži mluví přes vaši hlavu, někdo vás osahával v přeplněném výtahu nebo jste si vybírala cestu domů podle toho, jak jsou ulice osvětlené, je velmi pravděpodobné, že jste žena. Často si namlouváme, že se muži a ženy v posledních několika desetiletích stali rovnými, ale pocit nebezpečí, přehlížení nebo povýšeného zacházení je u žen stále mnohem běžnější než u mužů. Jak je to možné?

Pravda je, že i když jsme dosáhli určitého pokroku, genderová diskriminace je stále velmi živá. Týká se všech žen, i když ne všichni muži jsou pachatelé. Zkusme to změnit a podívejme se na svět z ženské perspektivy.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč mají muži často pocit, že vědí víc – i tehdy, když knihu na dané téma doslova napsala žena;
• jaký strašný zločin je ve Spojených státech spáchán na ženách alespoň jednou za šest minut;
• a jak jeden člen Kongresu rozlišoval mezi „legitimním“ a „nelegitimním“ znásilněním.

Doporučení redakce: „Tyto úryvky mě zaujaly, protože jsem vyrostla v přesvědčení, že mezi muži a ženami je všechno rovné, a pak jsem se ocitla ve světě, který vyprávěl jiný příběh. Představují informativní shrnutí, které zachycuje jak subtilní sexismus, tak sexuální a fyzické násilí páchané na ženách.“ – Clare, vedoucí redakční kvality.

Ocitala jste se někdy v situaci, kdy vám muž začal vysvětlovat, „jak to doopravdy je“? Pokud jste žena, téměř jistě ano. Muži často – někdy i podvědomě – předpokládají, že jsou inteligentnější nebo lépe informovaní než ženy, a proto cítí potřebu je poučovat způsobem, který je povýšený a patronizující.

Tento jev se označuje jako „mansplaining“, složenina slov „man“ (muž) a „explaining“ (vysvětlování). Deník The New York Times vyhlásil „mansplaining“ slovem roku 2010 a v roce 2012 se tento termín dostal i do hlavního proudu politické žurnalistiky. Autorka ho sama nevymyslela, ale je jí připisována jeho rozšířenost. Přesto považuje toto slovo za poněkud problematické, protože naznačuje, že takto se chovají všichni muži. Podobně se někdy chovají i ženy, jen mnohem méně často.

Mansplaining vyrůstá ze sexismu a z mužské arogance, pokud jde o znalosti, spolehlivost a odbornost žen. Ani zavedená autorka, jakou je ona, není před tímto druhem nenápadného, každodenního sexismu v bezpečí. Jednou ji například muž přerušil, aby jí nadšeně vyprávěl o skvělé knize k tématu, o kterém spolu mluvili, a dal jí najevo, že o tom ví víc než ona. Když pokračoval, autorka si uvědomila, že jí právě popisuje její vlastní knihu.

Ještě extrémnější podoby tohoto jevu najdeme v jiných částech světa. V některých zemích na Blízkém východě nemá výpověď ženy o znásilnění žádnou váhu, pokud u činu nebyl přítomen mužský svědek. Slovo ženy je tam považováno za méně spolehlivé než slovo muže.

Mansplaining je frustrující, ale ženy čelí i mnohem hrozivějším formám diskriminace na základě pohlaví. Neustále jim hrozí, že se stanou oběťmi fyzického či sexuálního násilí ze strany mužů.

Ve Spojených státech je každých 6,2 minuty nahlášeno jedno znásilnění a odhaduje se, že přibližně čtyři pětiny znásilnění zůstávají neohlášeny. To znamená, že ve skutečnosti může docházet ke znásilnění téměř každou minutu. V USA je také každoročně zavražděno více než tisíc žen svými současnými nebo bývalými partnery – zhruba tři ženy denně. Jde dokonce o hlavní příčinu úmrtí těhotných žen v této zemi. Každých devět sekund je navíc jedna žena zbita.

Pokud tyto statistiky lidi nešokují, je to další součást problému. Vysoká míra násilí, kterému ženy čelí, není jedinou výzvou – stejně problematická je i reakce společnosti. Jednotlivci i média se často snaží násilí na ženách omlouvat nebo vysvětlovat jako sérii izolovaných incidentů, místo aby ho chápali jako systémový problém, kterým skutečně je.

Jen ve Spojených státech dojde každý týden přibližně k dvanácti vraždám následovaným sebevraždou, kdy muž zabije ženu a poté spáchá sebevraždu. Média však tyto případy často vykreslují jako ojedinělé tragédie způsobené třídními rozdíly, duševní nemocí, otřesem či depresí. Taková vysvětlení přehlížejí zásadní roli misogynie.

Když se ženy snaží proti této rozšířené nenávisti vůči ženám ozvat, často čelí ještě větší misogynii a výhrůžkám násilím ze strany mužů. To se stalo například Anitě Sarkeesian, mediální kritičce, která upozornila na misogynii v herní kultuře. Strhla se proti ní obrovská vlna nenávisti: jeden muž dokonce vytvořil „hru“, v níž byla Sarkeesian terčem a hráči získávali body za to, že ji zmlátí. Na jejím obličeji se pak objevovaly škrábance a modřiny.

Násilí na ženách má mnoho podob – nejen v podobě skutečného fyzického napadení, ale i v podobě výhrůžek a zastrašování.