Morální zvíře

Co je to morálka? Často ji chápeme jako soubor imperativů, například že bychom měli jednat s ostatními tak, jak chceme, aby oni jednali s námi. Principy jako takzvané „zlaté pravidlo“ naznačují, že morální chování je výsledkem svobodné volby – rozhodnutí být dobrý. Je to přitažlivý pohled, ale obstojí před důkazy?

Evoluční psychologové si to nemyslí. Podle nich lze morálku skutečně pochopit jen tehdy, když se ponoříme do evolučního vývoje lidského druhu. Když se podíváme dostatečně hluboko, zjistíme, že některé z našich nejcennějších ideálů slouží mnohem instrumentálnějším cílům – především darwinovskému pudu zajistit přežití a šíření genů.

Taková tvrzení udělala z evoluční psychologie poměrně kontroverzní disciplínu, když se na počátku 90. let začala prosazovat. Jak ale ukazuje dnes již klasická kniha Roberta Wrighta Morální zvíře, existuje řada dat, která tato často intuitivně těžko přijatelná zjištění podporují.

Ať už se díváte na lovecko-sběračské komunity v Peru, na chování primátů nebo na naše vlastní moderní společnosti, studie zdůrazňující evoluční mechanismy nabízejí přesvědčivá vysvětlení pro všechno – od rivality mezi sourozenci přes žárlivost až po altruismus.

V následujících kapitolách se dozvíte, proč muži a ženy prožívají různé podoby závisti, proč sociální status ovlivňuje, zda rodiny preferují dcery, nebo syny, a co nás šimpanzi mohou naučit o dominanci a vedení.

O mužích se často říká, že jsou, pokud jde o příležitostný sex, notoricky málo vybíraví: pokud je odpověď „ano“, spokojí se téměř s kýmkoli. Hledání dlouhodobého partnera je však něco úplně jiného.

Dobře je to vidět na práci amerického sociobiologa Roberta L. Triverse. Ve studii publikované v roce 1990 Trivers ukázal, že zatímco průměrný muž není při volbě sexuálních partnerek příliš náročný, jak muži, tak ženy uplatňují přísné standardy při výběru dlouhodobého partnera.

Jeho důkaz? Většina účastníků studie uvedla, že potenciální partner musí mít nadprůměrnou inteligenci, aby vůbec připadal v úvahu. Z pohledu evoluční psychologie je to snadno vysvětlitelné: když muži hledají dlouhodobou partnerku, zaměřují se na vlastnosti, které naznačují, že bude schopnou ochránkyní jejich budoucích dětí. A inteligence je v tomto ohledu zřejmým signálem.

Je důležité zdůraznit, že nejde o vědomé rozhodování. Podle evolučních psychologů je preference pro chytrou a kompetentní matku zcela nevědomou kalkulací, jejímž cílem je maximalizovat šance na přežití potomků.

Inteligence ovšem není jedinou charakteristikou, kterou muži považují za atraktivní – stejně důležité jsou mládí a krása. Podle studie evolučního psychologa Davida Busse z roku 1989, která zkoumala mužské preference v různých kulturách po celém světě, nejde jen o povrchnost. Typické znaky mládí a krásy – například velké oči a malý nos – jsou poměrně spolehlivými ukazateli ženské plodnosti.

I zde se tedy volba partnerky vrací k základnímu evolučnímu cíli: předat dál vlastní geny. Čím větší je pravděpodobnost, že partnerka porodí děti, tím větší je šance, že mužova genetická výbava přežije a bude se šířit po mnoho dalších generací.

Názor, že žárlivost je negativní vlastnost, je poměrně rozšířený. Mnoho lidí rovnou odmítá vztahy s někým, kdo vykazuje žárlivé tendence. Je ale vůbec možné žít bez žárlivosti?

Záleží na úhlu pohledu. Zeptáte-li se evolučních psychologů, řeknou vám, že žárlivost je zcela přirozená. To však neznamená, že ji obě pohlaví prožívají stejně. Ve skutečnosti muži a ženy prožívají odlišné formy žárlivosti.

K tomuto závěru dospěla studie z roku 1982, kterou provedli Martin Daly a Margo Wilson. Tito dva psychologové připevnili mužům a ženám elektrody, aby změřili jejich fyziologické reakce na různé představy – konkrétně na situace, kdy si měli představit své partnery, jak mají sex s někým jiným, nebo jak si vytvářejí emocionální pouto s osobou opačného pohlaví.

Experiment ukázal, že muži a ženy reagovali radikálně odlišně. Muži například vykazovali známky stresu a vzteku – zvýšenou srdeční frekvenci a pocení – když si představovali sexuální nevěru partnerky. Naproti tomu představa, že jejich partnerka má s jiným mužem pouze platonický vztah, je téměř neznepokojovala.

U žen to bylo naopak: obecně je mnohem více rozrušovala představa, že by jejich manžel mohl navázat blízký emocionální vztah s jinou ženou, než samotná myšlenka na jeho sexuální nevěru.

Podle evolučních psychologů je mužská sexuální žárlivost poháněna (opět nevědomou) snahou zajistit šíření vlastních genů. Proto je pro muže tak bolestná představa, že by jejich partnerka měla sex s jiným: někdo jiný by ji mohl oplodnit a muž by pak mohl vychovávat dítě, které nenese jeho geny.

Široká dostupnost antikoncepčních pilulek a kondomů samozřejmě tento automatický vztah mezi sexem a těhotenstvím narušila. Dnes je mnohem méně pravděpodobné, že aféry povedou k narození dětí. Proč tedy muži stále reagují tak silně na pouhou myšlenku sexuální nevěry?

Odpověď spočívá v tom, že jde o starý evoluční reflex, který se ještě nestačil přizpůsobit moderním podmínkám.