Mistři

Ve světě, který nám neustále nabízí rychlá řešení a snadné, krok za krokem vedené programy, jež slibují dosažení cílů v krátké době a s minimálním úsilím, je velmi snadné zapomenout, že stát se nejen dobrým, ale skutečně výjimečným v nějaké činnosti vyžaduje čas. Právě tady se pojem mistrovství stává mimořádně aktuálním.

Skutečné mistrovství není jen o dosahování cílů; znamená také přijetí určité filozofie, která vás udrží v procesu učení i poté, co svých cílů dosáhnete. Stručně řečeno, mistrovství je celoživotní cesta.

Co ale skutečné mistrovství tvoří? Jak ho v sobě můžete objevit a co můžete udělat, abyste na své cestě vytrvali i ve chvílích, kdy to bude těžké? Právě o tom tato kniha je.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• proč jsou cíle, odměny a uznání přeceňované,
• co udělalo z Johna Woodena tak výjimečného basketbalového trenéra,
• a jaký rituál provádějí chirurgové před každou operací.

Většinou se pouštíme do nových aktivit s jediným cílem – zvládnout je. Ať už jde o tenis, šachy nebo novou práci, nové činnosti se mohou zpočátku zdát vzrušující, ale velmi rychle se promění v frustraci, jakmile dospějeme do fáze, kdy nám náš nedostatek schopností začne doslova bít do očí.

Je lákavé to vzdát, ale neměli byste. Šanci na mistrovství stále máte – pokud změníte způsob, jakým o učení přemýšlíte.

Prvním krokem je přehodnotit svou motivaci k osvojování nové dovednosti. Mnozí z nás hledají především uznání od ostatních a příjemný pocit, který s ním souvisí. Pokud ale budete hrát tenis jen do chvíle, než se naučíte pár efektních úderů, porazíte několik přátel a vysloužíte si gratulace diváků, vaše motivace k dalšímu zlepšování se zastaví. Jakmile dosáhnete úrovně, která vám zajistí trochu obdivu, snadno uvíznete ve své komfortní zóně.

Zkoušet nové údery nebo nastupovat proti silnějším soupeřům se pak stává děsivým, protože se bojíte, že už nebudete vypadat tak dobře. Skutečný mistr však rozvíjí svůj talent proto, že ho těší samotný posun vpřed – ne proto, aby získal pochvalu a potlesk.

Dalším klíčem k mistrovství je váš přístup k samotnému učení – konkrétně to, že si vypěstujete úctu k procesu. Chcete‑li zvládnout tenis, musíte přijmout, že zdokonalení forhendu bude vyžadovat čas, trpělivost a vytrvalost. Učení není něco, co děláte jen do chvíle, než jste „dost dobří“ – je to nepřetržitá cesta.

Když změníte své myšlení, zjistíte, že jste schopni zvládnout prakticky cokoli, na co si vzpomenete. Vždyť i vy jste kdysi byli miminko. Děti přicházejí na svět neuvěřitelně zranitelné a téměř bez dovedností, které dospělí potřebují k přežití. A přesto se vlastním tempem učí plazit, chodit, komunikovat, chápat svět a samostatně myslet.

Některé děti se naučí chodit mezi devátým a desátým měsícem, jiné mnohem později. Přesto se všechny dokážou naučit složité pohyby, i když jim chybí fyzická síla a jejich tempo učení je často pomalé. Učení tedy nesouvisí s tím, jak rychle nové dovednosti získáváte, ani s tím, jak talentovaní či zdatní jste na začátku. Mnohem víc záleží na cestě, kterou při tom urazíte.

Student, který během prvních tenisových lekcí vypadá nejšikovněji, proto nemusí být ten, kdo nakonec vynikne. Naopak zpočátku neobratný hráč, který má „myšlení mistra“, má mnohem větší šanci stát se profesionálem.

Přestože nám myšlení zaměřené na mistrovství nabízí jasnou cestu k výjimečnosti, naše společnost ho na každém kroku spíše podkopává. Více o tom v následující kapitole.

Americká společnost – podobně jako většina západních společností – jako by vedla válku proti vědomému, poctivému mistrovství. Jsme bombardováni slogany typu „Dostaňte se do formy za dva týdny!“ nebo „Vyhrajte jackpot!“, které se nás snaží přesvědčit, že nákup určitého produktu nám umožní něco „okamžitě ovládnout“.

Skutečnost je ale úplně jiná. Mistrovství se rodí z dlouhých období praxe bez viditelných výsledků, která jsou jen občas přerušena náhlými skoky vpřed – a ty se pak znovu proměňují v další, cílenou a zdánlivě monotónní praxi.

Cesta k mistrovství nepřipomíná strmý svah vzhůru, ale spíše sérii náhorních plošin, občas přerušených záblesky pokroku. Naučit se tyto náhorní plošiny mít rád je klíčové pro dosažení mistrovství.

Když autor poprvé začal chodit do školy aikida, brzy si zamiloval rituály lekcí i zdánlivě nekonečné opakování jednotlivých cvičení. Zatímco jeho spolužáci postupně odpadali, on vytrval a náhorními plošinami se probojoval až k mistrovství.

Proč je pro tolik z nás tak těžké tyto plošiny snášet? Obvykle proto, že patříme k jednomu ze tří typů osobnosti, které mají s mistrovstvím problém – k diletantům, posedlým a „hackerům“.

Diletant přistupuje k novým koníčkům s obrovským nadšením. Pořídí si drahou tenisovou raketu, oblékne se jako jeho oblíbený profesionál a po prvních zlepšeních se sám chválí. Jakmile ale narazí na náhorní plošinu, nedokáže ji překonat a nakonec skončí – své rozhodnutí si omlouvá slovy typu: „Tohle prostě není sport pro mě…“

Posedlý člověk je rozhodnutý zvládnout forhend během jediné tenisové lekce. Cesta učení ho nezajímá, důležité jsou jen výsledky. Jakmile po prvních drobných zlepšeních narazí na náhorní plošinu, většinou ho to natolik odradí, že přestane.

A nakonec „hackeři“ – ti jsou naprosto spokojení s tím, že zůstanou na náhorní plošině prakticky navždy. Stačí jim, že při hře proti silnějšímu soupeři párkrát přehodí míček přes síť, a nijak zvlášť je nemotivuje se dál zlepšovat.

Pokud jste se – možná ke své nelibosti – v některém z těchto typů poznali, nezoufejte. Uvědomění si vlastního chování, které vám brání zvládnout dovednosti, po nichž toužíte, je prvním krokem k jeho překonání. Jaký je tedy krok další?