Mír, který ukončil všechny míry

Osmanská říše bývala mocnou velmocí. Na svém vrcholu v roce 1683 se rozprostírala od bran Vídně až po dnešní Somálsko na jihu a Mezopotámii na východě. Zahrnovala území dnešního Iráku, Saúdské Arábie, Sýrie či Turecka a jejím mocenským centrem bylo hlavní město Konstantinopol.

Následující kapitoly popisují zánik Osmanské říše na počátku dvacátého století. Nevyprávějí však jen příběh jedné říše – sledují také motivy a dějiny další mocné imperiální hegemonie, Britského impéria. Právě tato koloniální velmoc, společně s Francií, sehrála klíčovou roli při likvidaci osmanské vlády.

Na příběhu rozhodnutí a osudů těchto dvou globálních mocností uvidíte, jak se jeden z politicky nejnestabilnějších regionů světa – Blízký východ – proměnil v geopolitické vosí hnízdo, jakým je dnes.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• proč Británie považovala Mladé Turky mylně za židovské revolucionáře, kteří přebírají kontrolu nad Osmanskou říší;
• jak bitva o Gallipoli dramaticky změnila britskou strategii na Blízkém východě;
• a jak nesplněné sliby na sklonku říše určily budoucí vývoj celého regionu.

Na přelomu dvacátého století přinesly pokroky průmyslové revoluce západoevropským zemím rychlý hospodářský i technologický růst. Osmanská říše byla mezitím označována za „nemocného muže Evropy“.

Šlo o chalífát, tedy islámskou monarchii, která nestála na národnostním principu, ale na náboženství. Jinými slovy: ačkoli byla říše etnicky velmi pestrá, většina jejích obyvatel byli muslimové. Náboženství hrálo v každodenním životě lidí zásadní roli. I pro křesťanské a židovské menšiny v říši byla identita v první řadě náboženská.

V očích obyvatel západní Evropy působila Osmanská říše jako jakési muzeum, kde každodenní život ustrnul v minulém století. Konstantinopol například zavedla elektrické pouliční osvětlení až v roce 1912 – v době, kdy bylo v hlavních evropských městech už dávno samozřejmostí.

Ve srovnání s evropskými impérii, jako byla Francie či Británie, nesahala politická moc Osmanů příliš daleko za bezprostřední turecké jádro a fakticky pokrývala jen malý zlomek rozlehlého území říše. Evropští návštěvníci se podivovali nad jejím uspořádáním: naprostá většina netureckých provincií byla samosprávná, přestože v nich stály osmanské posádky.

Takový politický systém Osmanům příliš nepomáhal udržet si územní celistvost. Na počátku dvacátého století ztratila říše rozsáhlé oblasti ve prospěch expandujících evropských mocností. V říjnu 1912 Itálie obsadila poslední africké državy Osmanské říše na území dnešní Libye. Do té doby už byla ztracena i většina jihovýchodoevropských držav na Balkáně, v Řecku a v Bulharsku.

Na začátku první světové války tak z kdysi obrovské Osmanské říše zůstalo v podstatě jen dnešní Turecko, Libanon, Jordánsko, Izrael, Irák, Sýrie a velká část Arabského poloostrova.

S postupným rozkladem Osmanské říše se skupina zvaná Výbor pro jednotu a pokrok (CUP), známá také jako Mladoturci, rozhodla, že je čas na změnu režimu. V roce 1908 provedli Mladoturci revoluci s cílem obnovit v říši parlamentní systém. Sultán Abdulhamid II. totiž parlament rozpustil už v roce 1878.

Během této první revoluce se Mladoturcům podařilo donutit sultána k abdikaci a obnovit parlamentní vládu. Po převratu však vnitřní spory v jejich vlastních řadách skupinu politicky oslabily.

V roce 1913 bylo zřejmé, že říše je na pokraji porážky v probíhající první balkánské válce proti Srbsku, Bulharsku, Řecku a Černé Hoře. To Mladoturkům otevřelo příležitost – chopili se moci v osmanské vládě.

Jakmile se dostali k řízení státu, dali si za prioritu modernizaci říše: budování železnic, zavádění elektřiny a obecně přibližování se evropským standardům. Doufali, že tím odradí západní mocnosti od dalšího zasahování do zbylých osmanských držav.

Mladoturci však měli jen malou kontrolu nad tím, co bude následovat. Ukázkovým příkladem toho, jak může omyl jediného člověka mít vážné důsledky pro celou říši, bylo špatné vyhodnocení situace v Konstantinopoli.

Gerald Fitzmaurice, tlumočník a poradce britského velvyslance v Konstantinopoli, vnímal Mladoturky jako hrozbu pro britské zájmy. Do Londýna poslal zprávu plnou nepravdivých informací: tvrdil, že Mladoturci jsou židovskou zednářskou skupinou a dokonce je označil za „Židovský výbor pro jednotu a pokrok“.

Ve skutečnosti byli Mladoturci výrazně nacionalističtí a velmi protiturečtí – vůči netureckému obyvatelstvu říše zaujímali nepřátelský postoj.

Londýnští úředníci Fitzmauriceho „zpravodajství“ uvěřili a na začátku první světové války začala Británie připravovat plán, jak si Osmanskou říši naklonit. Pokud je prý říše ovládána Židy, pak stačí, aby Británie veřejně podpořila myšlenku židovské domoviny v Palestině – a tím si Osmany získala na svou stranu.