Mimo záznam

David Cameron rezignoval na post premiéra v roce 2016, ale odkaz jeho působení ve funkci bude přetrvávat po generace. Téměř jistě si ho budou pamatovat jako premiéra, který vyhlásil referendum o členství Británie v EU, vedl kampaň za setrvání země v unii – a prohrál. Cameron je však samozřejmě mnohem víc než jen Brexit.

Jeho typické zázemí příslušníka vyšší střední třídy z něj dělalo učebnicového britského konzervativce, Cameron se ale rozhodl být jiným – soucitným a reformně zaměřeným konzervativním politikem. Po modernizaci své strany i jejích programových priorit byl odměněn dvěma po sobě jdoucími vítězstvími ve volbách a šesti lety v čele vlády.

Přesto si historie nejspíš nejvýrazněji zapamatuje jeho rozhodnutí uspořádat referendum o Brexitu a následné rozhodnutí Británie z EU odejít. V tomto otevřeném pohledu na osobní život Davida Camerona, jeho politickou kariéru a dobu ve funkci tyto úryvky vysvětlují, proč se rozhodoval tak, jak se rozhodoval. Přibližují každodenní realitu života premiéra, popisují některé výzvy a frustrace, jimž Cameron čelil během referendové kampaně, a zachycují jeho názory na to, proč byla bitva o Brexit – z jeho pohledu – prohraná.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak Cameronovi pomohlo kouření konopí na Etonu na cestě k úspěchu, jak vypadá víkend strávený s královnou a proč Cameron dodnes věří, že rozhodnutí uspořádat referendum o Brexitu bylo správné.

Už jako malý chlapec si David Cameron uvědomoval, že má privilegované postavení. Jeho dětství a vzdělání byly, jak sám přiznal, takřka učebnicovým příkladem anglického prostředí středních vrstev. Jeho rodiče zdědili peníze. Po krátkém pobytu v londýnské čtvrti Kensington, jedné z nejbohatších částí města, se rodina přestěhovala do příjemné vesnice Peasemore nedaleko metropole.

Cameronovi rodiče byli laskaví a milující, přesto byl David už v sedmi letech poslán na internátní školu. Tou byla malá a exkluzivní škola Heatherdown. Mezi její žáky patřil i princ Edward. Cameronův starší bratr Alex se s princem dokonce spřátelil a jezdil za ním na návštěvy na hrad Windsor.

Škola byla v mnoha ohledech staromódní. Když přišel čas na koupel, museli se Cameron a jeho spolužáci nazí seřadit do fronty před řadou viktoriánských kovových van. Do vody směli vstoupit teprve ve chvíli, kdy zaznělo písknutí ředitelovy píšťalky. Koupali se pak v oblaku nepříjemně páchnoucího kouře z ředitelovy neustále hořící dýmky.

Po Heatherdownu nastoupil – stejně jako jeho otec a dědeček před ním – na nejslavnější anglickou školu, Eton College. Tam se však nějaký čas cítil spíš průměrný. Postrádal motivaci ke studiu a dostal se do špatné party. Než se nadál, pravidelně se s přáteli tajně vytrácel ze školy, aby kouřili marihuanu.

Eton není obyčejná škola a ani jejich „vykrádání se ven“ nebylo nijak běžné: pronajali si loďku, převeslovali na ostrov na řece Temži, kde si ubalili jointa a popíjeli alkohol. Tento zvyk však netrval dlouho. Při celokolejní razii na uživatele drog byl Cameron předvolán k řediteli a vyslýchán. Byl přesvědčený, že bude – stejně jako několik jeho přátel – vyloučen.

Nakonec vyvázl s mírnějším trestem: dostal pokutu a musel zbytečně přepisovat část Vergiliových Georgik v latině. Obrovsky se mu ulevilo a rozhodl se, že se v životě začne víc snažit. Byl to zásadní zlom. Od té chvíle se Cameron změnil v pilného studenta. Dobré výsledky na Etonu mu otevřely cestu ke studiu politiky, filozofie a ekonomie na Oxfordu.

V roce 1988 pak nastoupil do výzkumného oddělení Konzervativní strany. Postupně se vypracoval až na poradce tehdejšího ministra financí Normana Lamonta. Ačkoli Westminster na čas opustil a odešel do byznysu, touha po politice ho nikdy neopustila. V roce 2001 byl zvolen konzervativním poslancem za volební obvod Witney v hrabství Oxfordshire a o čtyři roky později, v roce 2005, se stal lídrem strany.

Jako mladý, svěží lídr Konzervativní strany převzal David Cameron subjekt, který byl nejen téměř deset let beznadějně mimo moc, ale podle jeho názoru také beznadějně odtržený od moderní Británie. Strana systematicky odmítala pozitivní sociální reformy, například snahy o zmenšení platových rozdílů mezi muži a ženami.

Zcela také neodrážela podobu moderní, rozmanité Británie: po volbách v roce 2005 bylo z 198 konzervativních poslanců jen 17 žen. Konzervativní strana byla natolik bílá a mužská, že když Cameron sestavoval svůj tým stínových ministrů, jeho snaha o pestřejší složení narážela na tvrdou realitu. Výsledkem bylo, že v jeho prvním týmu bylo víc lidí jménem David než žen.

Cameron se rozhodl, že to změní. Prvním krokem bylo, že donutil místní sdružení Konzervativní strany vybírat kandidáty do parlamentu z centrálně schváleného seznamu, na němž bylo výrazně víc různorodých uchazečů. To vedlo k podstatnému nárůstu zastoupení: do roku 2015 už mělo konzervativní poslanecké kluby 68 žen a 17 poslanců z etnických menšin.

Když se Cameron v roce 2010 stal premiérem, snažil se modernizovaný konzervatismus prosazovat i prostřednictvím konkrétních politických kroků. Jedním z jeho největších úspěchů byla legalizace manželství osob stejného pohlaví v roce 2013 – a to výrazně dříve než v řadě jiných západních zemí.

Zpočátku měl Cameron pocit, že manželství pro páry stejného pohlaví může být krok příliš daleko, jeho žena Samantha ho však přesvědčila. Podle ní byl celkový obraz jednoduchý: pokud se dva lidé milují, měli by mít možnost se vzít. Cameron si uvědomil, že má pravdu, a že manželství osob stejného pohlaví je s konzervatismem plně slučitelné.

Na konferenci Konzervativní strany v roce 2016 argumentoval, že konzervativci vždy podporovali manželství jako instituci, která drží pohromadě jednotlivce i společnost. Jeho podpora manželství pro páry stejného pohlaví, jak řekl, nešla proti jeho konzervativním zásadám – naopak z nich vycházela. Když jeho slova vyvolala bouřlivý potlesk, Cameron si uvědomil, že jeho strana udělala obrovský krok vpřed.

Od přijetí zákona uzavřelo sňatek více než 20 000 párů stejného pohlaví. Jednoho dne, když Cameron vycházel z domu číslo 10 v Downing Street, ho zastavil jeden z údržbářů. Řekl premiérovi, že díky němu se o víkendu žení se svým partnerem. Bylo to silné připomenutí, že politika – navzdory všem svým nedostatkům – má moc měnit lidem život.