Mandela: Cesta vůdce

Mnozí z nás přemýšleli o tom, jak dokázal Nelson Mandela po celý svůj život projevovat tolik lásky a soucitu, přestože čelil nesčetným překážkám. Po letech strávených v úkrytu, ve vězení a pod palbou pomluv by se většina z nás pravděpodobně stala zatrpklými a plnými nenávisti. Mandela však ne. Jak to dokázal?

Tato kniha vám přiblíží vůdcovské i mezilidské dovednosti prvního černošského prezidenta Jihoafrické republiky. Nabídne vám klíčové principy z jeho života a ukáže, jak se z Nelsona Mandely stal člověk, kterým byl. Mimo jiné se dozvíte, jak naložil s mužem, který ho chtěl poslat na smrt, proč umyl nočník jiného vězně, proč trval na tom, že na důležité setkání musí mít trojdílný oblek, a proč se naučil pravidla ragby.

V určitých chvílích si všichni přejeme, abychom se narodili „přirozeně“ odvážní. Nikdo z nás se však nerodí bez strachu. Platilo to i pro Nelsona Mandelu: už v raném věku pochopil, že se nenarodil bez bázně – se strachem se musel naučit zacházet.

Vyrovnávat se se svými obavami – být odvážný – je volba. A Mandela tuto volbu poprvé vědomě učinil v šestnácti letech. V tomto věku se zúčastnil tradiční iniciační ceremonie Xhosů: postavil se do řady s ostatními chlapci, aby byli obřezáni děsivě působícím mužem s velkým nožem. Každý chlapec po zákroku statečně vykřikl: „Jsem muž.“ Když však přišla řada na Mandelu, bolest ho na okamžik umlčela, než dokázal tato symbolická slova vyslovit. Tato ponižující zkušenost ho utvrdila v tom, že se s vrozenou odvahou nenarodil, a přiměl se k rozhodnutí, že už nikdy nezaváhá – že se naučí své strachy překonávat.

Překonávat strach znamená působit silně, i když se bojíte. I předstírat odvahu je určitá forma odvahy. Mandela to znovu a znovu dokazoval. Stal se velkým vůdcem mimo jiné tím, že vždy působil odhodlaně a klidně.

Výmluvným příkladem je let malým letadlem nad Jižní Afrikou, kdy porucha motoru vynutila nouzové přistání. Osobní strážce, který ho doprovázel, později s úžasem popisoval, jak klidně se Mandela choval, když byly jejich životy v ohrožení – prostě si četl noviny. Mandela však později v soukromí přiznal, že byl ve skutečnosti vyděšený, jen to odmítl dát najevo.

Protože odvaha je volba, může být odvážný každý. Neznamená to bezhlavě riskovat život. Znamená to učit se denně zacházet se svými úzkostmi a strachy. Mandelova schopnost skrývat vlastní obavy působila na jeho druhy a následovníky uklidňujícím a posilujícím dojmem – a právě tato vlastnost vůdce je pro nás všechny inspirací.

Je obdivuhodné dokázat si v napjatých situacích udržet sebekontrolu. Od vůdců se navíc očekává především to, že zůstanou klidní a budou jednat přiměřeně. Takové rozvážné chování nemusí být naším přirozeným temperamentem, ale můžeme si je vypěstovat prostřednictvím sebekázně – dovednosti, o které Mandela věděl, že ji potřebuje, aby byl úspěšným vůdcem.

Jako mladý muž byl impulzivní a výbušný; jeho reakce na různé situace nebyly vždy klidné. Sedmadvacet let ve vězení mu však pomohlo osvojit si umění uvážlivých reakcí na složité okolnosti. Tato sebekontrola se ukázala jako zásadní při uklidnění vyhrocené situace v roce 1993. Mladý militantní vůdce Afrického národního kongresu Chris Hani byl zavražděn. Jižní Afrika stála na pokraji propuknutí občanské války. V této vypjaté chvíli Mandela nezpanikařil. S klidem a sebekázní promluvil k národu a vyzval lidi, aby i oni projevili zdrženlivost ve svých reakcích. Jeho rozvážný postoj byl klíčový pro odvrácení krveprolití a chaosu.

Taková míra sebekontroly a vyhýbání se vášnivým výbuchům však může někdy působit poněkud nudně. Někteří lidé si stěžovali na jeho projevy; například jedna žena mu řekla, že jeho první velký projev na shromáždění po propuštění z vězení byl „strašně nudný“. Mandela se tomu jen zasmál – nijak ho to netrápilo. Po letech zkušeností pochopil, že poskytovat jasná, racionální vysvětlení je vždy lepší než být strhujícím, ale nebezpečným demagogem.