Lincolnovo spiknutí

Na začátku roku 1861 byly Spojené státy zmítány rozdělením, nenávistí a nejistotou. Severní státy, jako Massachusetts a Pensylvánie, a jižní státy, jako Georgia a Jižní Karolína, nikdy nebyly tak odlišné – sociálně, ekonomicky ani politicky. V samotném srdci tohoto rozkolu stála budoucnost více než tří milionů zotročených lidí, kteří tehdy žili na Jihu. Jejich práce držela při životě jižanský způsob života, který byla aristokratická vrstva plantážníků odhodlána za každou cenu bránit.

Bouře občanské války se blížila – a když nakonec vypukla, vyžádala si více amerických životů než všechny války od americké revoluce až po druhou světovou válku dohromady. Zvolení Abrahama Lincolna v listopadu 1860 se stalo katalyzátorem rozpadu Unie. Lincolna, považovaného za přesvědčeného abolicionistu, na Jihu téměř jednomyslně nenáviděli. Jižanští politici, dědicové bohatých podnikatelských rodin i členové tajných ozbrojených milicí, z nichž nakonec vzešel Ku Klux Klan, přísahali, že raději zemřou, než aby dopustili, aby Lincoln nastoupil do úřadu.

Na cestě k inauguraci ve Washingtonu, D.C., musel Lincoln projet zuřivě secesionistickým Baltimorem. Pro ty, kdo mu přáli smrt, to byla nejlepší příležitost zasáhnout. V tomto shrnutí se dozvíte, jak impulzivní finanční dar pomohl zachránit Lincolnovi život; proč někdo vyhrožoval, že mu „dá pavouka do knedlíku“; a jaké krajně nevhodné krycí jméno Lincoln dostal během svého nočního útěku do Washingtonu.

Bylo horké léto, srpen 1858, a město Ottawa ve státě Illinois praskalo ve švech. Tisíce lidí sem přijely už několik dní předem ze všech koutů státu. V den, na který všichni čekali, hostila Ottawa více než dvojnásobek svého obvyklého počtu obyvatel. Atmosféra byla slavnostní, ale nešlo o pouť ani krajský jarmark – konala se zde politická debata dvou kandidátů na senátora Spojených států za Illinois.

Favoritem byl Stephen Douglas. Bohatý pozemkový spekulant, majitel otroků a washingtonský insider, který už měl za sebou dvě funkční období v Senátu. Jeho protivníkem byl ambiciózní venkovský právník z Kentucky, jehož jméno bylo tak málo známé, že ho noviny neustále uváděly jako Abram Lincoln. Klíčové poselství této kapitoly je: v debatách s Douglasem se Abraham Lincoln prosadil jako přesvědčivý řečník – a jako abolicionista.

Oba soupeři se nelišili jen původem. Působily jako fyzické protiklady, téměř až komicky. Douglas byl malý a zavalitý, s buclatými tvářemi. Lincoln byl o půl metru vyšší, hubený, s postavou, kterou noviny označovaly za neohrabanou, a překvapivě ostrými rysy obličeje. Jejich politické názory byly rovněž v příkrém rozporu, zejména pokud šlo o otázku otroctví, která tehdy patřila k nejpalčivějším tématům.

Douglas byl horlivým zastáncem otroctví a oddaným zastáncem nadřazenosti bělochů. „Nepovažuji černocha za sobě rovného,“ prohlásil. „Patří k podřadné rase a vždy musí zaujímat podřadné postavení.“ Lincoln naopak používal lidový humor, aby si publikum získal. Když přišla řeč na otroctví, ožíval. „Nadšení pro šíření otroctví nemohu jinak než nenávidět,“ prohlásil. „Nenávidím je kvůli obludné nespravedlnosti, kterou samotné otroctví představuje.“

Illinois byl tehdy „přelomovým“ státem a debaty Lincoln–Douglas byly bedlivě sledovány po celé zemi. Lincoln sice volby prohrál, ale skutečnost, že málem sesadil úřadujícího senátora, vzbudila velkou pozornost. Lincolnova hvězda – hvězda abolicionisty a přesvědčivého řečníka – stoupala.

O dva roky později, v roce 1860, byl Lincoln na republikánském sjezdu státu Illinois zvolen prezidentským kandidátem za Illinois. Stal se tak populárním, že se doslova musel „svézt na vlně davu“, aby se vůbec dostal na pódium. Nakonec dokázal této vlny využít a stal se kandidátem celonárodní Republikánské strany. Lincoln kandidoval na prezidenta – a přesto se v newyorských novinách jeho jméno stále objevovalo s chybami.

Na Jihu byla reakce na Lincolnovu nominaci krajně vyhrocená. Jakmile se rozšířila zpráva, že republikánským prezidentským kandidátem je severní abolicionista, začala se v holičství v Baltimoru, které vlastnil Cypriano Ferrandini, scházet skupina mužů. Ferrandini, imigrant z Korsiky, našel svůj ideologický domov v radikální jižanské politice. Jeho holičství se stalo neoficiálním klubem baltimorské bílé supremacistické elity.

Pro ně – stejně jako pro mnohé další na Jihu – to byla poslední kapka. Podpora zrušení otroctví na Severu rostla. Jižanská plantážnická třída stále silněji cítila, že jejich způsob života, založený na otrocké práci, je ohrožován vládou, která je už podle nich nereprezentovala. Násilí sílilo, a to i v samotných mocenských chodbách Washingtonu. V roce 1856 byl abolicionista a senátor z Massachusetts na půdě Kongresu téměř ubít k smrti kongresmanem z Jižní Karolíny.

Klíčové poselství této kapitoly je: politický chaos na Jihu pomohl přivést k moci to, co mnozí považovali za noční můru – Lincolna v prezidentském úřadu.

V letech před volbami 1860 rostlo členství v Rytířích zlatého kruhu, tajné organizaci oddané obraně práv bílých Jižanů – i za cenu násilí. Rytíři, mezi nimi i Ferrandini a jeho přátelé, byli neustále ozbrojeni nabitými revolvery a bowieovými noži. Do roku 1860 měla tato organizace odhadem 40 000 členů.

Ne všichni Jižané však byli násilní secesionisté. Demokratická strana byla v té době rozštěpená mezi radikální zastánce odtržení a umírněné demokraty. Demokratický národní sjezd v roce 1860 ukázal, jak hluboký tento rozkol byl. Debaty nebyly jen neobvykle nepřátelské – často přerůstaly v rvačky. Nakonec se ukázalo, že kompromis je nemožný. Sjezd se rozpadl a strana postavila dva konkurenční prezidentské kandidáty.

Bez jednotného protivníka se Lincoln stal favoritem prezidentských voleb. Na Jihu to vnímali jako apokalyptický scénář. Poprvé mohl prezident vážně ohrozit instituci otroctví. Jazyk vzpoury se v jižanském tisku objevoval stále častěji: „Nesmíme se podřídit,“ prohlásil například list Montgomery Weekly Mail z Alabamy.

V den voleb, 6. listopadu, zůstal Lincoln dlouho vzhůru. V duchu si počítal pravděpodobnosti pro jednotlivé státy a sledoval, jak přicházejí výsledky. Snadno zvítězil a noc strávil oslavami a děkováním svým podporovatelům. Kolem třetí hodiny ráno zůstal konečně sám. Přepadl ho silný pocit zlé předtuchy a nemohl usnout. Když se z křesla v potemnělém pokoji zadíval do zrcadla, spatřil s úlekem jakousi přízračnou dvojitou podobu své tváře.

V následujících týdnech on i jeho žena o tomto vidění neustále přemýšleli. Nakonec dospěli k závěru, že to není dobré znamení – že předznamenává předčasnou smrt.