Lidstvo

Lidé jsou od přírody špatní. Stačí se podívat na zprávy. Bojujeme. Podvádíme. Zabíjíme, lžeme a krademe. Naše zvířecí povahy drží na uzdě jen vláda se svými zákony a nařízeními a s tresty za každý zločin. V takovém světě se prosazují ti, kteří myslí jen na sebe – egoisté mezi námi. Je to svět, kde přežívá ten nejsilnější.

Ale počkejte. Je to opravdu tak? Nebo je to jen příběh, který si vyprávíme po staletí – lež tak zažitá, že ji považujeme za pravdu? Pokud se podíváte na nejnovější vědecké poznatky, od archeologie po kriminologii, objeví se před vámi úplně jiný příběh. Nejsme špatní. Nejsme sobečtí. A pokud tomu nevěříte, následující úryvky vás přesvědčí o opaku.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak britští a němečtí vojáci společně slavili Vánoce během první světové války, proč jsou zprávy „nocebo“ a co je to Homo štěňátko.

Víte, co mají společného Adolf Hitler, Josif Stalin, Benito Mussolini, Winston Churchill a Franklin Roosevelt? Ano, všechna jejich jména se zapsala do dějin. Ale není to všechno. Každého z nich ovlivnila stejná kniha: Psychologie davu francouzského autora Gustava Le Bona.

V této knize Le Bon vysvětluje, že v krizích, jako je válka, masy propadají panice a postupně se vracejí ke své pravé podstatě, která je násilná a sobecká. Jinými slovy: když se lidé bojí o život, mění se v barbary, kteří se starají jen o vlastní prospěch.

Hitler měl Le Bonovy myšlenky na paměti, když v roce 1940 vyslal na Londýn 348 bombardérů Luftwaffe. Věřil, že v dešti bomb Londýňané propadnou panice a zdivočí, což povede k jejich vlastnímu svržení. To, co se však skutečně stalo, když bomby začaly padat, ho muselo překvapit.

Klíčové poselství zní: Krize, jako je válka, z nás automaticky nedělají barbary.

V roce před německým „Blitzem“, který jen v Londýně zabil více než 40 000 lidí a srovnal se zemí celé čtvrti, nechala britská vláda zřídit pohotovostní psychiatrická oddělení v zoufalé snaze připravit se na očekávanou masovou paniku. Tato zařízení však zůstala prázdná.

Nespočet pozorovatelů popisoval, jak Britové vedli své každodenní životy víceméně normálně, i když letecké útoky už dávno probíhaly. Děti si hrály, lidé nakupovali a smlouvali, vlaky dál jezdily. Londýňané v klidu popíjeli čaj, i když se v pozadí tříštila okna rozbitá tlakem výbuchů.

Londýňané nejenže zůstali nečekaně klidní – v mnoha ohledech na tom byli psychicky lépe než kdy dřív. Samozřejmě, že prožívali srdcervoucí smutek a hluboký žal. Ale spotřeba alkoholu klesla a sebevražd ubylo. Když to všechno skončilo, mnozí Londýňané dokonce vzpomínali na válečná léta s jistou nostalgií – kvůli široce rozšířené soudržnosti a solidaritě, kterou ta doba přinesla. Lidé si navzájem pomáhali mnohem víc než za normálních okolností.

Stručně řečeno, obyvatelé Londýna zcela vyvrátili Hitlerova očekávání i Le Bonovu teorii. Existenciální hrozba z nich rozhodně nevytáhla to nejhorší. Naopak – učinila je méně sobeckými. Na rozdíl od Le Bonovy teze Blitz v mnoha ohledech britskou společnost posílil. Hitler tak dosáhl pravého opaku toho, co zamýšlel.

Určitě znáte slogan „Keep calm and carry on“ – v češtině často volně překládaný jako „Zachovejte klid a pokračujte“. Dnes ho najdete na nesčetných tričkách a hrncích, do nekonečna parodovaný a zesměšňovaný. Věděli jste ale, že ho původně vytvořilo britské ministerstvo informací, aby během druhé světové války udrželo morálku obyvatel? Plakáty vyzývající ke stoické vytrvalosti se tiskly v milionech.

Dnes si mnozí myslí, že odolnost je typicky britská vlastnost – a že klid Britů za války to dokazuje. Ve skutečnosti je však tato schopnost lidská obecně. Nespočet dalších příkladů potvrzuje, že lidé v tváři katastrofy _ne_panikaří, natož aby se vraceli k divokým pudům.

Po útocích z 11. září na Světové obchodní centrum se údajně sobečtí Newyorčané opakovaně vystavovali nebezpečí, aby zachránili životy druhých. Krize podnítila solidaritu, nikoli barbarství.

Klíčové poselství zní: Přetrvává představa, že lidé jsou v jádru sobečtí. Historie však znovu a znovu ukazuje, že extrémní situace v nás probouzejí to nejlepší.

Například Centrum pro výzkum katastrof na Univerzitě v Delaware na základě 700 terénních studií zjistilo, že po katastrofách se chováme mnohem méně sobecky. Po pohromách obvykle klesá počet vražd, krádeží i znásilnění.

Navzdory těmto faktům je ale stále rozšířená představa, že lidé se v takových situacích mění v brutální tvory. Po hurikánu Katrina, který v roce 2005 zpustošil New Orleans, přinesla média alarmující titulky o „gangsterech“, rabování a zavražděných kojencích. Guvernér Louisiany tehdy prohlásil, že Katrina odhalila pravou podstatu lidské povahy. Katastrofy z lidí vytahují to nejhorší, řekl – a jeho slova obletěla svět.

Teprve když senzacechtiví novináři odjeli a mediální kolotoč se přesunul jinam, ukázalo se, co se ve skutečnosti stalo. Obyvatelé města nepodlehli anarchickému, asociálnímu chování. Sociologové zjistili, že většina lidí se chovala prosociálně. K rabování sice docházelo, ale často za ním stály skupiny připomínající Robina Hooda, které ukradené jídlo používaly k vlastnímu přežití i k pomoci ostatním – někdy dokonce ve spolupráci s policií.

Katrina tak potvrdila novější vědecké poznatky, které silně naznačují, že lidé jsou spíše nesobečtí než sobečtí. Přesto se tvrdošíjně držíme negativního obrazu lidstva.

To ukázala i studie dvou amerických psychologů z roku 2011. Výzkumníci požádali účastníky, aby posoudili různé situace, v nichž lidé pomáhají druhým – například někoho, kdo vrátí nalezenou peněženku. K jejich údivu účastníci opakovaně přisuzovali těmto lidem sobecké motivy. I když jim výzkumníci předložili statistiky ukazující, že drtivá většina lidí si peněženku nikdy nenechá, většina účastníků zůstala přesvědčena, že za takovým chováním musí být skryté vlastní zájmy.

Zdá se, že negativní zkreslení pevně svírá naši představivost.