Latte faktor

Kdy jste naposledy přemýšleli o něčem, co byste si přáli udělat, ale řekli jste si, že si to prostě nemůžete dovolit? Ať už jde o vysněnou dovolenou v Asii, nebo o to naučit se hrát na svůj oblíbený nástroj, všechny tyto věci stojí peníze, čas a energii, kterých většina z nás nemá nazbyt.

Co kdyby ale bylo mnohem snazší, než si myslíte, zajistit si peníze na splnění svých snů a zároveň si našetřit dost na důchod? Seznamte se se Zoey, fiktivní postavou, která řeší stejné problémy jako mnozí z nás. Tvrdě pracuje na dobře placené pozici, přesto se jí nedaří uniknout z kolotoče, v němž nikdy nemá dost peněz na uskutečnění svých cílů.

V tomto shrnutí se podíváme na podobenství o tom, jak se Zoey podařilo uniknout z finančního vězení, které si sama vytvořila, a to s pomocí moudrého starého muže jménem Henry. Zjistíte také, jak z vás složené úročení může udělat milionáře, proč je klíčem k finančnímu úspěchu automatizace, nikoli rozpočtování, a jak může pouhá úspora pěti dolarů denně stačit k dosažení finanční svobody.

Hlavní postavou tohoto příběhu je Zoey, sedmadvacetiletá obyvatelka Brooklynu, která pracuje v cestovatelském časopise. Její práce je dobře placená, ale život v New Yorku je drahý. K tomu všemu má ještě studentské půjčky a dluhy na kreditních kartách, které musí splácet. A přestože její životní styl rozhodně není nijak rozmařilý, na konci každého měsíce se jí sotva podaří něco ušetřit.

Nedostatek peněz se stal stálým refrénem jejího života – ať už jde o fotografický kurz, který by ráda absolvovala, nebo o její sen cestovat po světě, odpověď je vždy stejná: „Nemůžu si to dovolit.“

Zoeyin příběh začínáme sledovat o tři roky dříve, během jednoho pondělního ranního dojíždění. Jako obvykle si před prací koupila dvojité latte v místní kavárně Helena. Uvnitř panovala typická brooklynská atmosféra – na stěnách visely obrazy a fotografie, prostor byl útulný a lehce hipsterský. Jedna konkrétní fotografie jí však padla do oka – snímek malebné pobřežní vesnice za úsvitu. I když měla jen chvilku, aby si ji při objednávání latte prohlédla, něco na ní ji zvláštním způsobem přitahovalo.

Zoey pokračovala v cestě s latte v ruce a dorazila na stanici World Trade Center. Na obrazovce tam běžela reklama s podobným záběrem, jaký viděla v kavárně. Fotografie byla doplněna textem: „Pokud nevíte, kam jdete, možná se vám nebude líbit, kde skončíte.“

Tahle věta ji přiměla přemýšlet o vlastním životě – kam vlastně směřuje? Jaké jsou její sny? A co pro jejich splnění doopravdy dělá? Než však stihla na tyto otázky odpovědět, uvědomila si, že jde pozdě do práce. Zamířila tedy do cílové stanice – do One World Trade Center, sídla cestovatelského časopisu, kde pracovala.

O pár hodin později nastal čas na oběd s její šéfovou Barbarou. Ta si všimla, že je Zoey ten den nějaká zamyšlená, a zeptala se jí, co se děje. Zoey jí vyprávěla o fotografii v Heleně a o tom, jak by si přála mít podobné snímky ve svém obýváku.

Barbara pak Zoey navrhla něco nečekaného – měla by si promluvit s Henrym, starším baristou v kavárně, kde si Zoey každé ráno kupuje latte. „Zeptej se ho na ten tisk a uvidíš, co ti řekne,“ poradila jí.

Další ráno se Zoey zastavila v Heleně, aby si fotografii u moře prohlédla zblízka. Pod rámem visela cenovka – 1 200 dolarů. Téměř jeden měsíční nájem za jedinou fotografii. Přesto zůstala stát, obdivovala její krásu, snažila se uhodnout, kde byla pořízena, a polohlasem si vyjmenovávala názvy řeckých ostrovů, když se za ní ozval hlas: „Mykonos.“

Málem vylila latte, když se otočila a uviděla Henryho, baristu, o kterém jí vyprávěla Barbara. Poté, co si oba vyměnili pár slov o tom, jak je fotografie nádherná, se jí Henry zeptal, proč si ji nekoupí. Zoey nesměle přiznala, že si nemůže dovolit utratit tolik peněz za jednu jedinou fotografii.

Henry na to řekl něco, co Zoey vůbec nečekala – pokud si může dovolit latte, které právě drží v ruce, může si dovolit i tu fotografii. Zoey jeho poznámku zdvořile odbyla a spěchala do práce, ale Henryho znepokojivé tvrzení jí zůstalo v hlavě po celý den.

Ve středu ráno se Zoey znovu zastavila v Heleně pro své latte. Všimla si, že Henry stojí před její oblíbenou fotografií. Po krátkém rozhovoru ho požádala, aby jí vysvětlil svou podivnou poznámku z předchozího dne. V tu chvíli se s ní Henry začal dělit o svá tři tajemství finanční svobody.

První z nich znělo: nejdřív plať sama sobě. Znamená to, že místo aby se na konci měsíce dívala, jestli jí po všech výdajích něco zbylo, má se předem zavázat, že určitou částku odloží stranou jako první. A to ještě předtím, než stát zdaní její příjem – tedy posílat peníze do penzijního plánu 401(k) z hrubé mzdy.

„A teď k tomu přidej složené úročení,“ dodal Henry, „a peníze se ti začnou samy množit.“ Pouhé odkládání pěti dolarů denně při průměrném ročním výnosu 10 % by znamenalo úsporu 1 885 dolarů už po jediném roce. A po čtyřiceti letech? 948 611 dolarů. To všechno za cenu jednoho latte, které Zoey držela v ruce.

Zoeyin mozek se rozběhl na plné obrátky – co kdyby si začala nosit oběd do práce z domova místo toho, aby utrácela v kantýně? Kolik by mohla naspořit, kdyby během pracovního týdne změnila své výdajové návyky a snížila denní útratu o 25 dolarů? Podle Henryho výpočtů by to za čtyřicet let znamenalo zhruba 3,4 milionu dolarů.

Zoey měla rozhodně o čem přemýšlet.