Krvavé země

Hrůzy, které spáchalo nacistické Německo během druhé světové války v Evropě, jsou dobře zdokumentovány a oběti války jsou připomínány na nesčetných památnících i v knihách. Často se však zapomíná na hrůzy, které Stalin páchal na vlastním obyvatelstvu v Sovětském svazu i na obyvatelích sousedních zemí na západ od něj. V dnešním Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a v pobaltských státech rozpoutali Stalin a Hitler jednu vlnu teroru za druhou, když se snažili ovládnout tyto „krvavé země“ ve jménu ideologické a vojenské nadvlády. Tyto úryvky ukazují, jak oba diktátoři a jejich zločinné režimy zavraždili miliony lidí a na generace roztrhali mapu Evropy. V tomto shrnutí se dozvíte, proč Stalin záměrně vyhladověl miliony svých občanů, proč byli ti, kdo se postavili nacistům, následně popravováni Sověty, a v čem se předválečné Polsko zásadně lišilo od Polska poválečného.

Rok 1933 byl na Západě těžkým obdobím: lidé přicházeli o práci a během Velké deprese trpěli chudobou a hladem. Pro část obyvatel východní Evropy však byl život sérií katastrof, protože vládní politika vedla ke zničujícímu hladomoru a milionům úmrtí.

V témže roce dokončil vůdce Sovětského svazu Josif Stalin první pětiletý hospodářský plán, zahájený v roce 1928, jehož cílem byla industrializace převážně zemědělské země. Součástí plánu byla kolektivizace zemědělství. Podle této politiky se jednotliví rolníci měli vzdát svých malých hospodářství a přestěhovat se na velké společné statky, kde by obdělávali půdu kolektivně.

Mnoho rolníků to odmítalo, a proto vláda přijala zákony, které kolektivním statkům poskytly právní výhody oproti menším soukromým hospodářstvím. Mimo jiné měly kolektivní farmy právo hlasovat o zabavení osiva soukromým rolníkům. Tím byli rolníci fakticky donuceni ke vstupu do kolchozů, pokud chtěli přežít.

Cílem kolektivizace mělo být zefektivnění zemědělství, ale jakmile rolníci opustili vlastní půdu a přešli na velké kolektivní statky, jejich motivace k práci výrazně klesla. Zemědělské stroje na kolektivních farmách byly navíc zastaralé a poruchové a zima roku 1931 byla mimořádně krutá. Rolníci nedokázali plnit stanovené dodávky a lidé začali umírat hlady.

Stalin však i nadále trval na splnění kvót svého hospodářského plánu a ještě v roce 1932 odmítal připustit, že kolektivizace selhala. Nařídil, aby statky, které kvóty nesplnily, odevzdaly státu obilí i dobytek – a hladovějící rolníky tak nechal doslova bez jídla. Zabaveno bylo i osivo určené k setbě na příští sezónu, což už tak křehkou situaci proměnilo v plnohodnotnou katastrofu.

Zvláště na Ukrajině se hladomor rozšířil v obrovském rozsahu. Odhaduje se, že do konce roku 1933 zemřelo v Sovětském svazu hlady asi 5,5 milionu lidí, z toho přibližně 3,3 milionu na Ukrajině.

Zatímco Stalinova nucená kolektivizace a hospodářské plány měly na obyvatelstvo ničivý dopad, zároveň přispěly k rychlému hospodářskému růstu Sovětského svazu. Protože však mnoho lidí v důsledku těchto politik přišlo o majetek i postavení, Stalin se stále více obával, že jeho moc ohrozí sociální nepokoje a povstání. Rozhodl se proto zakročit proti každému, koho považoval za potenciálního nepřítele státu.

Bohatší rolníci (tzv. kulaci) se stali terčem státního pronásledování a během vlny „dekulakizace“ v letech 1929–1932 byli označováni za „třídní nepřátele“. S politikou kolektivizace nebyl spokojen téměř žádný rolník, ale právě majetnější kulaci proti ní vystupovali nejostřeji. Protože „kulak“ byl oficiální státní označení, mohli úředníci tuto nálepku přidělit komukoli, koho si vybrali. Rolníci označení za kulaky byli zatýkáni, deportováni a často i popravováni. Celkem bylo během dekulakizace odsouzeno k smrti asi 380 000 lidí.

Další skupinou, kterou Stalin považoval za možnou hrozbu, byly etnické menšiny v rámci Sovětského svazu. Zvlášť ho znepokojovala polská menšina žijící na západních územích, protože se obával, že Polsko a Německo by mohly ze západu na Sovětský svaz zaútočit společně. Aby tuto potenciálně vlivnou menšinu zdiskreditoval, rozhodl se Stalin svalit vinu za hladomor roku 1933 na sovětské Poláky. Obrovské množství Poláků bylo odsouzeno jako zločinci a posláno do pracovních táborů, nebo rovnou zabito. V letech 1937–1938 bylo v Sovětském svazu popraveno přibližně 85 000 Poláků.

Poláci však nebyli jedinou pronásledovanou skupinou. Stát se zaměřil také na tisíce Lotyšů, Estonců a Litevců, které obviňoval ze špionáže. Během vln „národního očišťování“ na počátku 30. let bylo zabito asi 274 000 lidí. Ještě před vypuknutím druhé světové války tak byl život v krvavých zemích mimořádně těžký. Bohužel to nejhorší teprve mělo přijít.