Krizový karavan

Všichni jsme to zažili: v televizních zprávách vidíme něco hrozného – třeba hladovějící děti nebo zraněné lidi v zemi zasažené válkou – a chceme nějak pomoci. Díky humanitárním organizacím přitom nemusíme sami vyrážet do krizové oblasti; stačí přispět vybrané organizaci a ta zajistí pomoc za nás.

Má ale takový dar skutečně smysl? Při sledování zpráv může člověk nabýt dojmu, že ani miliony darů utrpení nijak zásadně nezmírňují. Dokonce se zdá, že čím více humanitárních organizací existuje, tím déle některé konflikty trvají a některé bojující frakce jsou silnější.

Možná jste také slyšeli tvrzení, že z každého darovaného dolaru se k lidem v nouzi dostane sotva deset centů. Co tedy v systému humanitární pomoci nefunguje – a jak to změnit?

Na následujících stránkách se dozvíte mimo jiné:

• co přesně teroristické skupiny „milují“ na uprchlických táborech,
• proč se některým chudým zemím vyplatí najímat si specialisty na PR,
• a jak se stalo, že Caritas International fakticky finančně podpořila Tamilské tygry.

Co se vám jako první vybaví, když uslyšíte pojem „humanitární pomoc“? Pravděpodobně Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC). Ten byl založen v roce 1863 Henri Dunantem a stal se první velkou západní humanitární organizací. Mnoho dalších organizací se pak snažilo napodobit jeho důsledný závazek k principům neutrality, nestrannosti a nezávislosti.

Dnešní organizace však tyto principy často nedodržují. Zřetelně se to ukázalo v roce 1994 během rwandské genocidy, kdy Hutuové povraždili stovky tisíc Tutsiů. Když se ozbrojené síly Tutsiů pokusily bránit, tisíce Hutuů uprchly do dnešní Demokratické republiky Kongo, kde v uprchlických táborech v Gomě působilo kolem 250 humanitárních organizací. Ty poskytovaly zdravotní péči, jídlo i přístřeší.

Mezi přítomnými organizacemi byly různé agentury OSN, Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce, Oxfam a několik poboček Caritas a CARE. Tábory se však fakticky proměnily ve strategická centra ozbrojených sil Hutuů, které z nich pokračovaly v dalším vraždění Tutsiů. Extremistická vláda Hutuů se jednoduše přesunula do Gomy – a genocida pokračovala.

Humanitární organizace o tom věděly a přesto porušily princip neutrality tím, že fakticky stály na straně Hutuů. Stalo se tak mimo jiné proto, že se z humanitárních organizací postupně staly v mnoha ohledech komerční subjekty.

Ukažme si to na příkladu: když se jedna irská humanitární organizace pokusila omezit dodávky na protest proti násilí páchanému Hutuy, přestala rozdávat například mýdlo navíc a matrace. Okamžitě se však objevila jiná organizace, která se chopila příležitosti a začala tyto věci rozdávat místo ní.

Místo aby organizace spolupracovaly, často mezi sebou soutěží. Vynakládají obrovské prostředky na to, aby se v krizové zóně usadily, a pak se snaží svou investici co nejvíce „vrátit“ – což mohou jen tehdy, pokud uspějí v soutěži o dárce. V takové soutěži jdou humanitární principy často stranou.

Humanitární pomoc má zmírňovat lidské utrpení. Ne vždy se jí to ale daří. V některých případech dokonce situaci lidí, kterým má sloužit, ještě zhoršuje.

Jak je to možné? Humanitární pomoc bývá často zneužívána válčícími frakcemi. Poskytování pomoci v konfliktních zónách je obtížné a nutí humanitární organizace k problematickým vyjednáváním.

Když Srí Lanku v roce 2004 zasáhlo tsunami, humanitární organizace nemohly pomáhat s obnovou, aniž by vyjednávaly s Tamilskými tygry – guerillovým hnutím usilujícím o vytvoření nezávislého tamilského státu. Tygrům se podařilo zdanit každou zásilku stavebního materiálu, kterou Caritas International do oblasti dopravila. Náklady Caritas se tak zvýšily o 25 procent – a zároveň tím nepřímo financovala samotné Tygry.

Podobnému problému čelil Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v bývalé Jugoslávii během válek v 90. letech. Ozbrojené srbské jednotky zřizovaly na klíčových trasách silniční zátarasy a UNHCR byl nucen odevzdávat až 30 procent dodávaného humanitárního materiálu.

Válčící frakce navíc často využívají samotné uprchlické tábory. Dnes je běžné, že se v nich skrývají takzvaní uprchličtí bojovníci – ozbrojenci z konfliktních oblastí. V táborech se mohou znovu organizovat a přeskupovat, zatímco bezbranní civilisté jim slouží jako lidské štíty proti útokům. Odhaduje se, že tito bojovníci tvoří 15 až 20 procent celkové populace uprchlických táborů na světě.

Když súdánští rebelové – právě takoví uprchličtí bojovníci – vedli boj proti své vládě z táborů v Etiopii, označovali civilní uprchlíky za „nástroj pomoci“ – prostředek, jak získat více humanitární podpory.

A když se uprchlické tábory promění ve strategické body ozbrojeného konfliktu, život civilistů v nich se pochopitelně ještě zhorší.