Krize v eurozóně

Kapitola 1: Krize v eurozóně shrnuje základní příčiny otřesů, které zasáhly eurozónu po roce 2009. V tomto roce požádalo deset bank v eurozóně o záchranné balíčky a vlády členských států měly potíže se splácením svých dluhů. Následující kapitoly vysvětlí, proč krize dopadla na země na periferii eurozóny hůře než na státy v jejím jádru, přestože tempo růstu HDP bylo mezi členskými zeměmi srovnatelné. Zaměříme se také na možné strukturální reformy, které by mohly podobné krizi v budoucnu zabránit.

Dozvíte se mimo jiné, proč Německo nebylo krizí zasaženo tak silně, přestože mělo vyšší míru nezaměstnanosti; proč úsporná opatření nevyřešila ekonomické potíže Řecka; a jaké důsledky by mělo případné vystoupení Řecka z eurozóny.

Kapitola 2: Ekonomiky zemí v eurozóně jsou vzájemně propojené, ale když Evropu v roce 2009 zasáhla dluhová krize, jednotlivé státy byly postiženy velmi rozdílně. Některé země, například Německo jako představitel jádra eurozóny, si vedly podstatně lépe než jiné, jako bylo Řecko na její periferii. Co stálo za těmito rozdílnými dopady?

Tento jev nelze vysvětlit rozdíly v tempu růstu HDP, protože to bylo v eurozóně v zásadě podobné. Míra růstu HDP je ukazatel, který pomáhá posoudit ekonomické zdraví země: HDP měří hodnotu veškeré produkce vytvořené v daném období a míra růstu popisuje, o kolik se tato produkce zvýší z jednoho období na druhé. Na počátku 21. století zažívaly země eurozóny podobný růst HDP. V Řecku činila míra růstu přibližně 4 procenta, v Německu zhruba 3,7 procenta.

Pokud tedy růst HDP nebyl rozhodujícím faktorem, mohly by rozdíly vysvětlit míry nezaměstnanosti? Ani ty však neposkytují uspokojivou odpověď. V roce 2006 dosahovala nezaměstnanost v Řecku 8,9 procenta, zatímco v Německu 11 procent. Stejně jako v případě růstu HDP tedy ani míry nezaměstnanosti nedokážou vysvětlit disproporční dopad krize.

Existuje však jeden ukazatel, který tuto nerovnováhu objasňuje: Německo a Řecko měly výrazně odlišnou míru inflace, což se ukázalo jako velmi nevýhodné pro řeckou ekonomiku. Míra inflace vyjadřuje, jak rychle v čase rostou ceny. V roce 2006 měla Řecko inflaci 3,2 procenta, zatímco v Německu činila přibližně 1,58 procenta, tedy zhruba polovinu. Vyšší inflace znamenala, že řecké výrobky postupně zdražovaly ve srovnání s německými, což řecké firmy znevýhodňovalo v mezinárodní konkurenci.

Vyšší inflace tak byla jedním z hlavních důvodů, proč Řecko krize eurozóny zasáhla tak tvrdě. Otázkou zůstává: co tyto rozdíly v inflaci způsobilo?

Kapitola 3: Je obecně známo, že některé země dokážou nabízet své zboží za výhodnější ceny než jiné. Jak ale tuto relativní konkurenceschopnost přesně popsat? Ekonomové ji často měří pomocí ukazatele nazývaného nominální náklady práce na jednotku produkce (NULC – nominal unit labour costs).

Tento ukazatel vyjadřuje náklady na práci připadající na jednotku vytvořeného produktu: vypočítá se jako poměr průměrných mzdových nákladů na hodinu k produktivitě práce. Příklad: pokud je průměrná hodinová mzda v zemi 5 € a jedna hodina práce vytvoří produkci v hodnotě 10 € (v přepočtu na HDP), pak je NULC rovno 0,5. Protože se tento ukazatel snižuje, když zaměstnanci pracují produktivněji nebo když jejich mzdy rostou pomaleji, je NULC užitečným nástrojem pro porovnávání cenové konkurenceschopnosti mezi zeměmi.

Země s nízkým NULC umožňuje svým firmám prodávat výrobky levněji než konkurenti ze zemí s vyšším NULC. Historický vývoj NULC v eurozóně ukazuje, že ve většině zemí tento ukazatel od roku 1995 výrazně vzrostl – s výjimkou Německa. V Německu byly NULC v období 1995–2008 v podstatě stagnující: téměř se nezměnily. Naproti tomu ve státech jako Španělsko, Řecko či Portugalsko NULC výrazně vzrostl, což znamená, že mzdy tam rostly rychleji než produktivita práce. V Řecku se NULC mezi lety 1995 a 2008 zvýšil o více než 60 procent, v Portugalsku zhruba o 50 procent.

Podle ekonomů byl německý úspěch do značné míry výsledkem reforem souhrnně označovaných jako Agenda 2010. Ty měly zvýšit konkurenceschopnost tím, že zvýšily daňové zatížení zaměstnanců a naopak snížily daně zaměstnavatelům, čímž jim vytvořily větší prostor pro investice. Tato politika vedla ke snížení nákladů práce v Německu a umožnila německým firmám nabízet výrobky za výhodnější ceny než konkurenti z periferních zemí.

Jak ale tato cenová výhoda německých firem přispěla k samotné krizi v eurozóně?