Kreativní křivka

Otevřete dějiny nebo se projděte muzeem a brzy narazíte na muže a ženy, které označujeme za génie. Lidi, jejichž mimořádné nadání pomohlo utvářet dějiny umění, literatury i vědy. Jak se ale tito lidé stali ve svých oborech tak úspěšnými – a jak můžeme jejich úspěch napodobit?

V tomto shrnutí prozkoumáme vědecké i společenské základy úspěchu. Vydáme se na cestu za některými historickými génii – například Leonardem da Vincim či Charlesem Darwinem – a položíme si otázku, zda jejich úspěch byl výsledkem jedinečné inspirace, šťastného načasování, nebo prosté náhody. Podíváme se, jací přátelé a učitelé stáli po boku nejúspěšnějších lidí, a prozkoumáme skrytý jev, který stojí za mnoha úspěšnými produkty a kreativními nápady: kreativní křivku.

V následujících kapitolách objevíte překvapivou pravdu o vztahu mezi inteligencí a kreativitou, důvod, proč jsou nejoblíbenější kreativní nápady spíše povědomé než zcela originální, a také to, jak vaši přátelé ovlivňují váš kreativní potenciál.

Jak kreativní byste sami sebe označili? Pokud to chcete zjistit, zkuste vymyslet co nejvíce neobvyklých způsobů, jak by se dal použít fén. Jeden z nápadů by mohl být použít ho jako foukač listí.

Toto cvičení testuje vaši schopnost divergentního myšlení – tedy schopnost nalézt více různých řešení jednoho problému. Divergentní myšlení úzce souvisí s kreativitou. Jinými slovy: čím více způsobů použití fénu vás napadne, tím větší kreativní potenciál pravděpodobně máte.

Zkoumání divergentního myšlení pomohlo vědcům lépe pochopit vztah mezi kreativitou a inteligencí. V roce 2013 zjistili rakouští psychologové, kteří se zabývali kreativitou a inteligencí, že jakmile IQ účastníků překročilo hodnotu 86, přestalo jejich skóre předpovídat schopnosti divergentního myšlení. Člověk s geniálním IQ 150 nebyl pravděpodobně schopnější vymyslet více řešení problému než někdo s průměrným IQ 100.

Jinými slovy: nad poměrně nízkým prahem už celková inteligence nemá na váš kreativní potenciál zásadní vliv. Přibližně 80 % světové populace má IQ nad tímto prahem 86. Ohromující na tom je, že zhruba tři miliardy lidí chodí po světě s podobným kreativním potenciálem jako géniové, k jejichž obdivu jsme vedeni od dětství.

Jak tedy může tento potenciál využít více z nás? Výzkumy naznačují, že klíčem je praxe. Ne však ledajaká – musí to být praxe, která vás nutí rozšiřovat dovednosti a vystavuje vás výzvám.

Studie profesora K. Andersa Ericssona z Floridské státní univerzity ukázaly, že chcete-li se stát odborníkem v jakémkoli oboru, musíte cvičit způsobem, který klade důraz na konkrétní cíle a neustálou zpětnou vazbu. Při studiu profesionálních houslistů Ericsson zjistil, že ačkoli všichni strávili tréninkem podobný počet hodin, ti nejúspěšnější byli mnohem cílevědomější. Nejlepší interpreti dbali na to, aby je učitel pravidelně poslouchal a kritizoval jejich hru – poskytoval jim tak stálý mechanismus zpětné vazby. Zároveň své učitele žádali, aby jim zadávali cvičení v oblastech, kde ještě nebyli dobří, a pracovali na nich tak dlouho, dokud se v nich nestali kompetentními. Díky tomu měli vždy jasné cíle, na které se mohli soustředit.

Chcete-li tedy uvolnit svůj kreativní potenciál, nestačí donekonečna procvičovat totéž v izolaci. Udělejte si z toho svůj záměr: neustále rozvíjejte své dovednosti a vyhledávejte pravidelnou, upřímnou zpětnou vazbu.

Proč některé lidi považujeme za génie? Charles Darwin je například často označován za génia za objev přirozeného výběru. Když se však podíváme blíže na historii tohoto objevu, ukáže se, že vše není tak jednoznačné.

Navzdory tomu, co jste možná slyšeli, nebyl Darwin jediný, kdo teorii přirozeného výběru vypracoval. Stejné zásluhy náleží i jeho současníkovi Alfredu Russelu Wallaceovi. Historie si však Wallacea téměř nepamatuje, zatímco Darwin je oslavován jako génius. To by nás mělo přimět k zamyšlení: jsou lidé, které považujeme za génie, skutečně tak výjimeční a jedineční? Nebo v tom hrály roli i jiné faktory, které jim jejich výsadní postavení zajistily?

Velkou roli hraje načasování. Svět si pamatuje Charlese Darwina více než Wallace právě díky Darwinovu vyvinutému smyslu pro naléhavost. V roce 1858, když se dozvěděl, že Wallace pracuje na téže teorii jako on, Darwin rychle zorganizoval prezentaci svých myšlenek v Linnean Society – významné vědecké instituci – a vytvořil tak dojem, že je hlavní hybnou silou teorie evoluce. A Wallace? Nespěchal s tím, aby si připsal zásluhy za myšlenku, která byla stejně jeho jako Darwinova. Místo toho se rozhodl ještě několik let cestovat po světě a teprve poté publikoval vlastní popis teorie. Když se konečně vrátil domů, Darwinova kniha O původu druhů z roku 1859 už byla na světě a Darwinovo jméno bylo navždy zapsáno do dějin vědy.

Načasování vytváří génie i v širším smyslu, protože géniové jsou neoddělitelně spjati se svým historickým kontextem. Vezměme si popartového umělce Andyho Warhola, často považovaného za jednoho z kreativních géniů dvacátého století. Představte si, že by svá ikonická díla vytvořil v době italské renesance. Považovali bychom ho stále za génia? Pravděpodobněji by byl označen za kacíře a jeho díla by byla zničena dříve, než by je budoucí generace mohly ocenit.

Podobně si představme renesančního génia Leonarda da Vinciho, který by své obrazy dokončil v éře pop artu. Místo aby byl vnímán jako výjimečný tvůrce, jeho práce by působila beznadějně zastarale – tento způsob uměleckého vyjádření by byl prozkoumán už stovky let předtím.

Proto je důležité si uvědomit, že géniové jsou často produktem své doby, nikoli nadčasově a univerzálně brilantními jedinci.