Kongo od Leopolda po Kabilu

Mohutná řeka Kongo ve střední Africe měří 4 380 kilometrů. V anglicky mluvícím světě je spojována s jedním z nejvýznamnějších děl anglické literatury – Srdcem temnoty Josepha Conrada. Řeka dala své jméno dvěma moderním státům, které ji obklopují: Republice Kongo a obrovské Demokratické republice Kongo (DRK).

Tyto úryvky se zaměřují na fascinující a zároveň děsivou historii DRK, jejíž obyvatelé po desetiletí usilovali o svá demokratická práva. Stejně jako velká část Afriky i DRK vystoupila z desetiletí kolonialismu a zásahů evropských mocností teprve těsně před získáním nezávislosti. Mnohé bývalé kolonie však i po formálním osamostatnění zůstaly fakticky pod vnějším tlakem – a DRK nebyla výjimkou, když v roce 1960 získala nezávislost.

Během studené války se DRK stala pouhou figurkou v globálním střetu velmocí. Spojené státy, které se prezentovaly jako bašta demokracie, podporovaly v rámci svého boje proti komunismu nástup „silného muže“, generála Mobutua. Jeho instalace na dlouhá desetiletí zbrzdila rozvoj demokratického hnutí. Boj za demokracii v Kongu pokračuje dodnes.

V těchto úryvcích se mimo jiné dozvíte:

• jak rasistické koloniální myšlení Belgičanů přispělo k rwandské genocidě,
• jak Spojené státy bránily rozvoji parlamentní demokracie v Kongu,
• a proč Mobutu během své diktatury přejmenoval zemi na „Zair“.

Uprostřed Afriky leží obrovské území, které dnes známe jako Demokratickou republiku Kongo (DRK). Původně zde existovala řada afrických království a většina z přibližně 250 různých etnických skupin mluvila některým z bantuských jazyků.

Během „závodu o Afriku“, který začal v 19. století, se hlavní evropské mocnosti snažily kolonizovat a ovládnout rozsáhlé oblasti kontinentu kvůli zisku. V roce 1885 prohlásil belgický král Leopold II. Kongo za své osobní državy. Jako záminku uváděl humanitární misi zaměřenou na místní obyvatele – o žádnou humanitární akci však nešlo. Místo toho zde vybudoval nelidský systém, jehož jediným cílem bylo naplnit jeho osobní pokladnu.

V této na přírodní zdroje nesmírně bohaté oblasti bylo co vykořisťovat. Leopoldovi noví „poddaní“ v Konžském svobodném státě byli nuceni těžit kaučuk a nerostné suroviny. Odhaduje se, že v důsledku tohoto vykořisťování zahynulo až 10 milionů lidí. Mutilace a znásilňování byly běžně a systematicky používány jako trest, pokud nebyly splněny stanovené kvóty nebo pokud se lidé odmítli podřídit nucené práci.

Zbytek světa se o těchto hrůzách dozvídal jen pomalu. Novela Josepha Conrada Srdce temnoty z roku 1899 je proslule zasazena právě do tohoto prostředí. V roce 1904 vznikla ve Velké Británii Kongo Reform Association (CRA), jejímž cílem bylo vyvolat mezinárodní protestní hnutí proti Leopoldově vládě. Sdružení dokázalo získat i podporu americké vlády. Mezinárodní diplomatický tlak nakonec Leopolda donutil, aby v roce 1908 předal své osobní panství belgickému parlamentu.

Ačkoli toto předání kontroly představovalo teoreticky krok vpřed, belgická správa si nadále zachovávala koloniální charakter. Belgický hospodářský růst byl poháněn brutálním utlačováním obyvatel Konga a drancováním jeho přírodních zdrojů. Kromě kaučuku byly ve velkém těženy i nerosty, jako měď, zlato, diamanty či uran. Velký zájem byl také o dřevo a o zemědělské plodiny, například kávu, čaj a bavlnu.

Dědictví vnějších koloniálních zájmů o přírodní bohatství Konga je patrné dodnes. Do značné míry vysvětluje, proč se zde demokracie tak obtížně prosazuje a stále jen těžko získává pevnou půdu pod nohama.

Noví belgičtí vládci Konga byli se situací poměrně spokojeni. Podle jejich představ byla jejich „vzorová kolonie“ přesně taková, jaká měla být. Skutečnost však byla zcela jiná.

Především zůstávali kolonizátory, kteří používali všechny obvyklé prostředky útlaku. Nejvýrazněji se to projevovalo ve strategii „rozděl a panuj“, jejímž cílem bylo v zárodku udusit jakoukoli možnost vzpoury. Součástí této strategie bylo i podplácení místních vládců, aby zrazovali vlastní poddané ve prospěch kolonizátorů.

Navzdory těmto snahám se postupně vytvářel roztříštěný protikoloniální odpor. Ten se soustředil ve třech vrstvách konžské společnosti.

První vrstvu tvořili vzbouřenci z koloniální armády, afričtí náčelníci a profesionální vojáci. Svůj odpor vůči koloniální vládě dali najevo už v roce 1892.

Druhou vrstvu představovalo kimbanguistické hnutí – náboženské hnutí založené v roce 1921 baptistickým prorokem Simonem Kimbanguem, který kázal osvobození od koloniální nadvlády. Jeho ideologie měla panafrický charakter. Hnutí zůstalo silné i po Kimbanguově zatčení.

Třetí vrstvu tvořili rolníci a dělníci, kteří požadovali lepší mzdy a pracovní podmínky od svých koloniálních pánů. Nešlo sice o přímý útok na samotnou existenci koloniální vlády, ale o velmi ostrou kritiku způsobu, jakým byla vedena.

Vlastní konžské demokratické hnutí se zrodilo v roce 1956, kdy se tyto tři proudy propojily a společně začaly usilovat o nezávislost. Další impuls přišel od vůdců z řad tzv. évolués – vzdělané buržoazie, kterou rasističtí belgičtí kolonialisté považovali za „vyspělejší“ africkou elitu. Masové demonstrace a veřejná shromáždění, jež évolués organizovali, jim poskytly vyjednávací sílu při jednáních o nezávislosti s kolonizátory. Svoji roli sehrála i obava Belgičanů z možného vypuknutí rozsáhlého násilí.

K násilí nakonec skutečně došlo: 4. ledna 1959 vypuklo povstání v Kinshase, při němž zahynulo přibližně 300 lidí. Belgičané si uvědomili, jak omezené jsou jejich možnosti udržet kontrolu nad tak rozsáhlou kolonií. Nezávislost se stala jen otázkou času.

Belgické Kongo se nakonec stalo nezávislým 30. června 1960 a přijalo název Republika Kongo. Prvním premiérem se stal konžský nacionalista Patrice Lumumba. Ani poté však nebylo vyhráno. Republika Kongo zůstávala vystavena tlaku světových mocností, které byly připraveny využít svůj vliv k zásahům do vnitřních záležitostí země.