Konec mýtu

Pokud znáte americký western, nejspíš jste už viděli ikonický obraz kovboje, který na konci filmu odjíždí vstříc západu slunce. Západ v americkém vědomí vždy představoval silný příslib naděje a nového začátku. Na Západě jste mohli začít znovu, získat půdu a dostat další šanci na americký sen.

Někde na této cestě však mýtus neustále se rozšiřující hranice dospěl ke svému konci. A podle historika Grega Grandina je právě zánik tohoto mýtu úzce spojen s nebezpečnou představou Ameriky, na níž vyrostl trumpismus: s představou, že prosperita a zdroje jsou omezené a mají být dostupné jen vybranému okruhu lidí.

Tato kniha se na tuto myšlenku dívá zblízka. V tomto shrnutí se dozvíte, jak se americké ideály proměnily za prezidentství Andrewa Jacksona; proč bylo jižní pohraničí USA vždy smrtícím prostorem; a jak válka ve Vietnamu a „válka proti terorismu“ definitivně podlomily myšlení založené na nekonečném pohraničí.

O trumpismu se vedla řada debat a vzniklo mnoho teorií. Jak se americká politika dostala až k Trumpovu poselství o stavbě zdi proti migrantům a k izolacionismu? Můžete mít dojem, že Trumpovy extrémní nativistické postoje se objevily zčistajasna, ve skutečnosti je však lze vystopovat až do formativních let Spojených států.

Jedním z nejpřesvědčivějších prvků trumpismu je tvrzení, že příležitosti k prosperitě nejsou neomezené, že ne každý se na nich může podílet a že vládní politika by tuto „realitu“ měla odrážet. Trumpova administrativa tento koncept nevymyslela, ale existuje důvod, proč je dnes tak silně přítomný – možná víc než kdy dřív. Vše se točí kolem mýtu amerického pohraničí.

Základní myšlenka zní: prosperita byla od samého počátku spojena s expanzí na hranici. Když britští osadníci poprvé dorazili na východní pobřeží území, které se později stalo Spojenými státy, ohromila je rozlehlost prostoru. Hlavní otázka zněla: co s tím vším udělají?

Samozřejmě, na této půdě už žili původní obyvatelé – domorodí Američané, tehdy označovaní jako Indiáni. V roce 1763 vydal britský král Jiří III. královskou proklamaci, v níž vytyčil čáru podél Appalačského pohoří (v textu označovaného jako Allegheny) a prohlásil, že vše, co leží západně od hor, náleží Indiánům.

V roce 1776 se však Američané vymanili z britské nadvlády a otázka, zda královská proklamace stále platí, se prakticky neřešila. Neplatila. Velmi brzy se úspěch nového národa začal přímo spojovat s územní expanzí.

Jeden z otců zakladatelů, James Madison, vnímal rozlehlost Spojených států jako stabilizační prvek. Uvědomoval si, že občané země vyznávají různá náboženství a zastávají odlišné hodnoty. Prvním krokem k udržení stability a prosperity Ameriky proto podle něj bylo, aby lidé tuto rozmanitost chápali jako jednu z velkých předností země.

Aby se však tato potenciálně výbušná rozmanitost nezměnila v otevřený konflikt, musela následovat expanze. Lidé podobného smýšlení by se přirozeně shlukovali a vytvářeli vlastní komunity, a pokud by mezi nimi byl dostatek prostoru, mohly by vedle sebe existovat v relativním klidu.

Madisonův plán vypadal v teorii životaschopně. V raných Spojených státech však bylo nutné brát v úvahu i zakládající princip rovnosti. Otázka životů a práv domorodých Američanů, Mexičanů a osvobozených Afroameričanů v následujících desetiletích Madisonovu vizi – že rozmanitost a expanze jsou klíčem k mírovému soužití – opakovaně vystavovala zkoušce.

Zatímco někteří, například Alexander Hamilton, měli o dalším rozšiřování pochyby, málokdo byl ochoten – nebo schopen – tento proces zastavit. Ještě předtím, než byla v roce 1763 vydána královská proklamace, překračovali farmáři a osadníci vytyčené hranice, přivlastňovali si půdu – a následně žádali o ochranu.

Spojené státy tak pokračovaly v rozšiřování svého území – nejprve k řece Mississippi a poté daleko za ni, když v roce 1803 koupily Louisianu od Francie. Každý z těchto kroků vyvolával otázky, jak naložit s původními obyvateli, kteří žili na územích, jež Spojené státy rychle pohlcovaly.

Pro mnohé mělo zabírání indiánské půdy téměř božské ospravedlnění. Věřili, že země je darem od Boha a že by měla patřit těm, kdo z ní dokážou „vytěžit maximum“.

Pak přišlo prezidentství Andrewa Jacksona a americká politika se dramaticky změnila. Pro domorodé Američany to byla změna jednoznačně k horšímu.

Klíčové sdělení je: jacksonovské principy postavily do popředí malý stát a individuální svobody.

Jackson byl typickým představitelem osadníků a jako takový se příliš neohlížel na uměle vytyčené hranice ani na zásahy federální vlády. Slavná historka vypráví, jak Jackson vedl skupinu zotročených lidí přes indiánské území, které bylo pod ochranou vlády. Zastavil ho vládní úředník a požádal ho o pas. Podle jedné verze příběhu Jackson prohlásil, že jeho pasem je Ústava Spojených států; podle jiné vytáhl pistole a řekl: „Tady jsou pasy generála Jacksona!“

V obou případech byl postoj stejný: vláda nemá co zasahovat do práv jednotlivce. Podle Jacksona tato práva zahrnovala i kupování a prodávání lidí a neomezený pohyb.

Jackson věřil, že nejlepší vláda je taková, kterou jednotlivec sotva zaznamená – pokud ovšem tím jednotlivcem nebyl Indián. Jako prezident Spojených států dohlížel na masový odsun domorodých obyvatel z jejich půdy v dosud nevídaném rozsahu.

Zatímco starší politici jako John Quincy Adams byli Jacksonovým rozkladem zavedených politik stále více pobouřeni, Jackson zůstával mezi voliči populární. Platilo to zejména na Jihu, který si přál co největší autonomii vůči „severním byrokratům“ – především v otázce otroctví.

Během Jacksonova funkčního období a v následujících letech se pohraničí dál posouvalo na západ. Pro mnohé se „americký způsob života“ stal synonymem pro individuální svobody nezatížené vládním dohledem.