Komunistický manifest

Lidé po celém světě umírají hlady, zatímco jiní vyhazují dokonale jedlé jídlo do koše; firmy profitují z dalekých občanských válek, v nichž jsou dětské vojáky nuceny vzájemně se zabíjet; majitelé továren bohatnou, zatímco matky šijí v jejich provozech levné oblečení za mizernou mzdu, aby si Západ mohl nakupovat za konkurenceschopné ceny. Všechny tyto hrůzné obrazy ukazují na surovou exploataci, která je vlastní našemu modernímu kapitalistickému systému výroby.

To samozřejmě není nic nového. Komunisté devatenáctého století viděli v továrnách industrializující se Evropy podobné poměry a byli jimi zděšeni. Politická filozofie komunismu skutečně vyrostla z utrpení dělnické třídy. Klasické politické dílo Komunistický manifest nabízí výborný úvod do úvah a plánů raného proletářského hnutí. Čtením této knihy pochopíte základy komunistického politického myšlení přímo u pramene. Dozvíte se, proč podle komunistů nikdo nemá právo vlastnit soukromý majetek, proč se naše životy ve skutečnosti příliš neliší od těch, které jsme vedli za feudalismu, a co můžete udělat pro boj proti buržoaznímu útlaku.

Proč nikdy nevidíme chudé lidi v parlamentu ani bohaté vlastníky půdy, jak se potí v továrnách? Bohatí jako by vždy obsazovali mocenské pozice, zatímco ostatní jsou odkázáni na jejich milost. Jak k tomu došlo? Odpověď leží v ekonomice.

Změny v ekonomice vyvolávají změny ve společnosti. Každá změna v sociálních vztazích je podmíněna změnou ve způsobu výroby, tedy v metodách, jimiž se vytvářejí životní potřeby (jídlo, přístřeší, doprava atd.). Například způsob výroby potravin v době lovců a sběračů byl takový, že lidé dokázali zajistit obživu pouze pro své bezprostřední komunity. V důsledku toho v rámci těchto komunit téměř neexistovaly třídní rozdíly; lidé byli víceméně rovni.

S příchodem zemědělství se však objevil efektivnější způsob výroby potravin. Najednou bylo jídla nadbytek, dostatek na to, aby ho rolníci mohli prodávat dalším lidem. Tato změna ve způsobu výroby vedla ke vzniku hierarchie mezi těmi, kdo ovládali zásobování potravinami, a těmi, kdo pro ně museli pracovat. Tak vznikl první třídní systém: třída, která měla ekonomickou moc, držela zároveň i moc politickou.

Historicky se všechny společnosti organizovaly do složitých hierarchií vzájemně si odporujících tříd. Hranice, které tyto třídy oddělují, lze vysledovat podle míry jejich kontroly nad výrobními prostředky. V podstatě platí, že třída ovládající bohatství společnosti ovládá i samotnou společnost tím, že využívá své postavení k podmanění ostatních tříd.

V římském světě například otroci nesměli vlastnit majetek, což jejich útlak ještě prohlubovalo. Podobná situace panovala ve feudálních společnostech středověké Evropy: chudí poddaní byli připoutáni k půdě a zadluženi bohatým pozemkovým vlastníkům. Jinými slovy, tito vlastníci je fakticky vlastnili a nutili je pracovat na svých polích. Vztah mezi těmito utlačujícími a utlačovanými třídami – tedy třídní boj – je tím, co pohání dějiny.

Nemusíte navštívit středověkou katedrálu nebo hrad, abyste pochopili obrovskou moc, kterou kdysi měli králové a církev. Dnes však mají jen nepatrný vliv a moc, kterou dříve drželi, přešla do rukou mocných průmyslových magnátů. Jinými slovy, tito lidé tvoří dnešní dominantní třídu. Jak se však k moci dostali?

Jejich vzestup proběhl po pádu feudalismu. Ve feudalismu byly výrobní prostředky (především zemědělská půda) vlastněny korunou, jejími šlechtici – tedy aristokracií – a církví. Díky vlastnictví půdy si udržovali kontrolu nad ostatními třídami. Jedinou možností, jak se rolníci dostali k půdě, aby na ní mohli pěstovat plodiny nebo si vydělat alespoň na přežití, bylo podřídit se těmto vlastníkům a nechat se jimi vykořisťovat.

Industrializace v osmnáctém století však přinesla k feudalismu alternativní způsoby výroby, a tím i jinou možnost obživy: práci v továrnách. Rolníci začali ve velkém opouštět zemědělství a přecházeli do průmyslu, až starý sociální systém postupně zanikl. Útlak však nezmizel: zrodila se nová mocná třída – buržoazie, tedy vlastníci průmyslového kapitálu.

Vzestup buržoazie byl revoluční: feudalismus byl nahrazen holým sobectvím a neviditelnou rukou volného trhu. Základní sociální hierarchie však zůstala stejná: dělníci prodávali svou práci za mzdu, která neodpovídala množství kapitálu (neboli celkového bohatství), jež vytvářeli. Když například dělník v továrně vyrobí židli, jeho mzda se nerovná ceně této židle. Dostává pouze zlomek její hodnoty. Zbytek kapitálu připadá buržoazii, což na oplátku ještě více posiluje její moc.

Mezitím buržoazie neustále hledá další kapitál a nové trhy, které by mohla vykořisťovat, což proměnilo kapitalismus v globální fenomén. Díky rostoucí moci buržoazie se kapitalismus stal určující ekonomickou doktrínou naší doby.