Kolaps

Každý rok putují tisíce turistů napříč Guatemalou, aby navštívili starobylé město Tikal. Přestože je město už po staletí opuštěné, jeho majestátní chrámové zříceniny a široké aleje svědčí o tom, že mayská civilizace, která jej vybudovala, musela být nesmírně mocná a dobře organizovaná.

Navzdory své zjevné síle však Mayové už dávno zmizeli. Dokázali sice stavět obrovské památníky a sofistikovaná městská centra, nedokázali ale zabránit tomu, aby se jejich svět, jak ho znali, rozpadl. A kolaps mayské civilizace je jen jedním příkladem – dějiny lidstva jsou posety příběhy rozkvétajících civilizací, které prostě zmizely.

Tyto úryvky ukazují, jak k takovému kolapsu dochází. Autor vysvětluje hlavní faktory, které vedou ke krachu společnosti: vlastní poškozování životního prostředí, změnu klimatu, problémy s obchodními partnery, škody způsobené nepřáteli a neflexibilitu institucí v okamžiku, kdy je nutná změna. Společnost zasažená jedním či kombinací těchto faktorů se ocitá pod tlakem, který ohrožuje její samotné přežití.

V následujících kapitolách uvidíte, jak byly minulé společnosti těmito opakujícími se výzvami vážně zasaženy – a také jak jsou úpadkem a kolapsem ohroženy i dnešní společnosti. Dozvíte se mimo jiné:

• proč je na Grónsku rozumnější jíst ryby než hovězí,
• proč jedna společnost profitovala z toho, že vyhubila všechna svá prasata,
• a jaké jsou souvislosti mezi dnešním životem v Montaně a dávnou mayskou civilizací.

Dávno zaniklé společnosti po sobě zanechaly stopy po celém světě – od egyptských pyramid až po incké chrámy v Jižní Americe. Jedním z nejznámějších příkladů takových starobylých odkazů jsou moai, kamenné sochy na Velikonočním ostrově. Na ostrově se nachází více než 800 moai, z nichž některé měří až deset metrů.

Když na ostrov v roce 1722 poprvé dorazili evropští objevitelé, byli ohromeni velikostí i počtem soch. Nedokázali však pochopit, jak se tam dostaly. Našli jen asi 2 000 podvyživených domorodců, kteří podle nich nikdy nemohli dosáhnout takových výkonů.

Evropané tehdy netušili, že Velikonoční ostrov byl před staletími domovem živé a prosperující společnosti. Ostrov pokrýval bohatý subtropický les, který poskytoval útočiště široké škále ptáků a zvířat. Spolu s rybami v okolních mořích zajišťovala tato bohatá flóra a fauna dostatek potravy pro zhruba 30 000 obyvatel. Právě tato komunita vztyčila moai jako památníky svým bohům.

Co se tedy stalo? Svět stavitelů moai se zhroutil, protože se jejich společnost dopustila ekologické sebedestrukce: nadměrně využívala a nakonec vyčerpala své klíčové přírodní zdroje.

Nejprve byly ostrovní lesy systematicky káceny, aby se usnadnila výstavba a přeprava soch z lomů na posvátná místa. Tento proces pokračoval, dokud nezmizela veškerá souvislá lesní pokrývka. Když Evropané dorazili, na ostrově už nestál jediný strom vyšší než tři metry.

Jak stromy mizely, mizeli i ptáci a suchozemská zvířata. Ztráta lesů navíc omezila schopnost ostrovanů rybařit, protože bez dřeva nebylo z čeho stavět lodě. Nakonec, bez živin, které do půdy přinášely stromy, začaly selhávat i plodiny.

Ostrovní společnost, zbavená svých hlavních zdrojů obživy, se postupně propadla do zoufalého stavu, s nímž se evropští námořníci setkali.

Viděli jste někdy některý z filmů o vzpouře na lodi Bounty? Vyprávějí skutečný příběh o tom, jak se posádka britské lodi z 18. století vzbouřila proti svému krutému veliteli. Po ovládnutí lodi se vzbouřenci rozhodli usadit na malebné skupině tichomořských ostrovů známých jako Pitcairnovy ostrovy.

Když na ostrovy dorazili, byly neobydlené. Brzy však objevili množství kamenných nástrojů a lidských kostí. Bylo zřejmé, že tu kdysi někdo žil – ale kam se poděli?

Ve skutečnosti zde stovky let před připlutím Bounty existovaly prosperující komunity. Dva hlavní ostrovy, Pitcairn a Henderson, však byly příliš malé na to, aby svým obyvatelům poskytly všechny potřebné zdroje. Proto si jejich obyvatelé vyvinuli složitý obchodní systém se svým nejbližším sousedem, ostrovem Mangareva.

Výměnou za mořské plody a sopečný kámen získávali Pitcairnové od Mangarevy životně důležité zboží, jako byly plodiny, hospodářská zvířata a dokonce i partneři pro sňatek. To bylo zásadní, protože malá velikost Pitcairnových ostrovů znamenala, že bez přísunu nových partnerů by hrozil incest a genetické problémy.

Tato dohoda sice obyvatelům Pitcairnu zajišťovala vše potřebné, zároveň je však vystavovala zásadní zranitelnosti: jejich přežití bylo silně závislé na chování hlavního obchodního partnera.

A právě zde se situace obrátila proti nim. Mangarevská společnost začala bohatnout a její populace rychle rostla. Aby se uvolnilo místo pro další pole, kácelo se stále více lesa. Nakonec bylo stromů pokáceno tolik, že jich zbylo jen málo na stavbu mořských kánoí. Obyvatelé Mangarevy tak ztratili schopnost dál obchodovat s Pitcairnovými ostrovy.

Bez přístupu k životně důležitému jídlu a novému genetickému materiálu se obyvatelé Pitcairnu ocitli v bezvýchodné situaci. Nevíme, zda jejich zánik proběhl rychle, nebo pomalu, jisté však je, že v době, kdy dorazila posádka Bounty, jejich společnost už neexistovala.