Kód humoru

Všichni máme rádi smích, ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč se vlastně smějeme? Smích není jen zábava, je to součást naší biologie. Naši předci si ho vyvinuli jako komunikační nástroj.

Nesmějeme se jen proto, abychom dali najevo, že je něco vtipné. Smích může také zmírňovat stres, dělat děsivé věci méně hrozivými a pomáhat nám spojit se s ostatními v těžkých chvílích.

V tomto shrnutí se seznámíte s vědeckým výzkumem, který nám pomáhá pochopit, proč nám určité věci připadají vtipné. Dozvíte se o různých funkcích humoru, o jeho kulturní proměnlivosti i o jeho temnější stránce – tedy o tom, kdy humor vede k nedorozuměním.

Mimo jiné zjistíte:

• proč se nedokážeme sami pošimrat,
• proč je někdy lepší vyprávět vtipy v potemnělé místnosti,
• proč si vězni v koncentračních táborech během holocaustu stále nacházeli způsoby, jak si tajně vtipkovat,
• jak humor jednou přispěl ke svržení prezidenta,
• a proč jsou klauni tak prospěšní dětem v nemocnicích.

Co děláte, když vám něco přijde vtipné? Smějete se. Ale proč naše tělo reaguje právě takhle? Jaký to má účel?

Smích se mimo jiné vyvinul jako způsob, jak ostatním dát najevo, že je všechno v pořádku. Představte si jednoho z našich dávných předků, jak si v klidu kráčí kolem keře. Najednou uslyší šustění, poleká se a napadne ho, že z křoví může vyskočit tygr. Vtom ale z keře vyletí jen malý ptáček. Náš předek by na takovou situaci pravděpodobně zareagoval smíchem – ulevil by si od stresu a zároveň by ostatním ukázal, že žádné nebezpečí nehrozí.

I když dnes většinou nejsme v tak bezprostředním ohrožení, smích stále používáme k uvolnění napětí a k tomu, abychom ostatním dali najevo, že jsme v pohodě.

Existuje ale i další, méně zřejmý důvod, proč se smějeme. Někdy je smích naopak projevem stresu nebo napětí. Tento typ smíchu se označuje jako hysterie.

Například v roce 1962 se v Tanzanii začala šířit podivná „nákaza“, projevující se nekontrolovatelným smíchem. Postihla především mladé dívky na internátních školách, které se začaly smát a nedokázaly přestat. Některé se s tím potýkaly celé hodiny, dokonce i dny.

Dodnes neexistuje jednoznačné vysvětlení toho, co se přesně stalo, obecně se však má za to, že šlo o reakci na jejich životní podmínky. Mnohé dívky byly poprvé mimo domov, na přísně vedeném internátu, a nebyly zvyklé na tak tvrdý režim. I když se vědomě nerozhodly smát, jejich těla si tímto způsobem ulevovala od nepohodlí a napětí.

Celkově lze říct, že smích je komunikační nástroj. V situacích, kdy nemůžeme nebo nechceme použít slova, se můžeme smát – a tím ostatním dát najevo, jak se cítíme.

Zkuste si vybavit poslední situaci, kdy jste řekli něco vtipného a rozesmáli ostatní. Pamatujete si, co přesně jste řekli? A existuje vůbec nějaký „recept“, který zaručí, že něco bude vtipné?

Humor je nesmírně složitý jev. Mnoho badatelů se ho pokoušelo popsat a vysvětlit a někteří dokonce hledali vzorec pro dokonalý vtip.

Jedna z nejznámějších teorií se nazývá teorie benigního porušení. Možná jste na ni narazili na internetu. Představte si třeba video, na kterém někdo zakopne a spadne na obličej. Samo o sobě to není nijak zvlášť vtipné. Došlo k „porušení“ – něco se pokazilo – a my se obáváme, jestli se dotyčný nezranil. Když se ale člověk okamžitě zvedne a je zjevné, že se mu nic nestalo, pravděpodobně se zasmějeme. Porušení se totiž ukáže jako „benigní“, tedy neškodné: víme, že osoba není skutečně zraněná, a v tu chvíli se můžeme smát.

Teorie benigního porušení pomáhá vysvětlit i smích v jiných situacích, například při lechtání. Badatelé se dlouho snažili pochopit, proč se člověk nedokáže polechtat sám. Obecně lze lechtání dobře popsat právě pomocí této teorie. Když vás někdo lechtá, narušuje vaše osobní hranice, možná i proti vaší vůli – to je ono porušení. Zároveň vám ale nijak neubližuje, jde o neškodnou situaci, a proto se smějete.

Proč se tedy nesmějeme, když se lechtáme sami? Z pohledu teorie benigního porušení je odpověď jednoduchá: žádné skutečné porušení tu není, protože dotýkat se vlastního těla neznamená narušovat si soukromí.

Teorie benigního porušení je užitečná, protože nám dává určitý rámec pro pochopení smíchu. Je ale důležité mít na paměti, že jde jen o jednu z mnoha teorií. O humoru toho stále ještě hodně nevíme.