Kód bestselleru

Zastavte se na chvíli a vzpomeňte si na poslední opravdu skvělou knihu, kterou jste četli. Ať už to byla napínavá detektivka, tragický milostný příběh nebo šestisetstránková fantasy sága, nejspíš jste nepřemýšleli nad tím, proč se vám tak líbila. Prostě jste si užívali cestu.

Pro nakladatele je ale zásadní vědět, jaké „ingredience“ dělají román strhujícím. Jediný způsob, jak si udržet místo v první lize vydavatelského byznysu, je zajistit, aby jejich tituly měly ono těžko uchopitelné kouzlo, které je vystřelí na žebříčky bestsellerů. A to vůbec není jednoduché.

Historicky je předpovídání úspěchu knihy zhruba stejně obtížné jako předpovídání počasí na příští rok. Naštěstí – alespoň pro nakladatele – vstupujeme do nové éry, v níž nám počítače mohou pomoci určit, které knihy se budou prodávat a které ne.

Následující ukázky vás zavedou do zákulisí „kódu bestselleru“. Dozvíte se mimo jiné, proč sex v románech ve skutečnosti neprodává, proč ženské autorky v oblasti stylu často převyšují své mužské kolegy a která kniha dosáhla podle „bestsellerometru“ dokonalého skóre.

Dnes je internet zaplavený žebříčky, které hodnotí to nejlepší i nejhorší ze všeho, co si jen dokážete představit. Většina z nich je spíš nahodilá, přesto ale existuje několik málo žebříčků popularity, které se berou vážně a pravidelně sledují.

Mezi ty spolehlivější patří seznamy nejprodávanějších knih ve Spojených státech. A od chvíle, kdy se takové žebříčky začaly sestavovat, je zřejmé, že to, co je populární, není totéž jako to, co je kritiky oceňované.

První seznam nejprodávanějších knih vyšel v roce 1891 v londýnském literárním časopise The Bookman. Kritici záhy upozornili, že popularita nemá s kvalitou mnoho společného. Dokonce se zdá, že dobré prodeje a špatné psaní jdou často ruku v ruce. A to se dodnes příliš nezměnilo.

Kritici si stále lámou hlavu nad úspěchem E. L. Jamesové s Padesáti odstíny šedi, Dana Browna a jeho Šifry mistra Leonarda nebo trilogie Stiega Larssona, která začíná románem Muži, kteří nenávidí ženy (známým i díky postavě „dívky s dračím tetováním“). Pozoruhodné je, že Larsson už nebyl naživu, aby se na propagaci svých knih jakkoli podílel – zemřel ještě před jejich vydáním. Ani to ale nezabránilo jejich raketovému nástupu na žebříčky bestsellerů, a to navzdory kritickým útokům na zmatené zápletky, mdlé postavy a nevýrazné konce.

Je tedy snadné předpokládat, že seznam bestsellerů bude plný špatně napsaných knih. Protože se však každý rok vydává obrovské množství titulů, je velmi těžké odhadnout, které z nich se na tento seznam skutečně dostanou.

Podle společnosti Bowker, která ve Spojených státech přiděluje knihám identifikační čísla ISBN, vychází ročně zhruba 50 tisíc beletristických titulů – a to nepočítáme e‑knihy bez ISBN. Z tohoto množství se přibližně 200 románů každý rok objeví na seznamu bestsellerů deníku The New York Times (NYT), což je méně než půl procenta všech vydaných knih. A podíl těch, které se na seznamu udrží déle než jeden týden, je ještě menší.

Tato malá procenta dělají z předpovídání bestsellerů něco podobného, jako je tipování výherních čísel v loterii. To ale neznamená, že by tyto knihy neměly společné rysy. Právě na ně se v dalších kapitolách podíváme.

Po určitou dobu byla nejlepší zárukou úspěchu šance, že se vaše kniha dostane na vlivný seznam doporučené četby Oprah Winfreyové. V roce 2010 se však objevila fascinující vědecká metoda, jak bestsellery předpovídat.

Dva autoři této metody strávili pět let studiem toho, z čeho se bestsellerové romány skládají, a během této doby si všimli pozoruhodných vzorců. Ty byly natolik spolehlivé a konzistentní, že na jejich základě vyvinuli a otestovali počítačový algoritmus, kterému začali říkat „bestsellerometr“.

Výsledek byl ohromující: algoritmus se ukázal jako velmi přesný nástroj, který dokázal správně vytipovat 80 až 90 procent knih, jež se následně objevily na seznamu bestsellerů The New York Times.

Autoři nahráli do počítače již vydané bestsellery tak, jako by šlo o anonymní rukopisy – bez ohledu na jméno či pověst autora. Algoritmus dal Danovi Brownovi u jednoho z jeho románů šanci na status bestselleru 95,7 procenta a Michaelu Connellymu za Lincolnova právníka dokonce 99,2 procenta – a skutečně, oba tituly se umístily na prvním místě.

Zhruba v 15 procentech případů se algoritmus mýlil, i když většinou jen mírně – například románu Kathryn Stockettové Pomocníci přisoudil pouze padesátiprocentní šanci na úspěch.

Přesto by takový algoritmus mohl být pro vydavatelský průmysl obrovskou posilou – a ten ji zoufale potřebuje. Autoři jako Stephen King nebo James Patterson dodávají bestsellery spolehlivě už řadu let, ale nebudou tu věčně a nová generace trvale úspěšných autorů se zatím nerýsuje.

Jedním z nejjistějších jmen současnosti je J. K. Rowlingová, proslavená sérií o Harrym Potterovi – a přitom její první díl byl dvanáctkrát odmítnut. Kdyby tehdejší skeptičtí nakladatelé měli k dispozici tento algoritmus, viděli by, že první kniha o Harrym Potterovi měla pětadevadesátiprocentní šanci stát se bestsellerem.

Člověka to nutně vede k otázce: Kolik dalších „Rowlingových“ bylo odmítnuto a kolik příležitostí nakladatelé promarnili jen proto, že neměli k dispozici spolehlivý prediktor?