Jediná hra ve městě

Od finanční krize v roce 2008 se politikům nepodařilo najít účinné nástroje na podporu hospodářského růstu. Obrátili se proto na centrální banky – instituce, které dohlížejí na měnové systémy – a prakticky na ně přenesli hlavní odpovědnost za nastartování růstu. Centrální banky se tak staly „jedinou hrou ve městě“, pokud jde o snahu znovu přivést ekonomiku k prosperitě.

Tyto úryvky zkoumají významnou roli centrálních bank v celosvětové ekonomice a provedou vás některými znepokojivými trendy, které lze pochopit právě skrze jejich mandát a odpovědnosti. Dozvíte se mimo jiné, proč Evropská centrální banka účtuje bankám poplatky za ukládání peněz, jak centrální banky přispěly k prohlubování příjmové nerovnosti a proč je nezbytné dát přednost strukturálním reformám před krátkodobými zásahy.

Před finanční krizí v roce 2008 věnoval jen málokdo větší pozornost roli, kterou centrální banky v globální ekonomice hrají. I dnes má většina lidí jen velmi mlhavou představu o tom, co centrální banky vlastně jsou a co dělají.

Zjednodušeně řečeno jde o veřejné instituce, které spravují peněžní zásobu dané země. V posledních letech však centrální banky prošly dramatickou proměnou a dnes mají mnohem více pravomocí i odpovědnosti. Kromě emise peněz a správy měny v oběhu mají nyní za úkol také podporovat hospodářský růst a zaměstnanost. Zároveň nesou odpovědnost za finanční stabilitu, mimo jiné prostřednictvím dohledu nad bankovním sektorem.

Vezměme si například Federální rezervní systém, takzvaný Fed, který plní funkci centrální banky Spojených států. Získává přehled o finančním systému země tím, že banky reguluje a dohlíží na ně.

V důsledku problémů, které vyvolala finanční krize v roce 2008, byly centrální banky nuceny vstoupit na potenciálně nebezpečné, dosud neprobádané území měnové politiky. Když se v roce 2008 začal hroutit americký trh s nemovitostmi, museli centrální bankéři zasáhnout a použít nástroje, které dosud nikdy nevyužili.

V červnu 2014 například Evropská centrální banka snížila úrokovou sazbu na vkladech komerčních bank u ECB do záporných hodnot – šlo o bezprecedentní krok v době relativní ekonomické stability. Banky tak platily za to, že u centrální banky drží přebytečnou likviditu, místo aby z těchto vkladů inkasovaly úroky. Cílem bylo podpořit ekonomiku tím, že se peníze přesunou z „parkoviště“ u centrální banky do reálného hospodářství.

Tento krok však zároveň poškodil střadatele, protože prostředí velmi nízkých či záporných sazeb snižuje výnosy z úspor. Plné důsledky této politiky zatím nejsou zcela zřejmé. Kam nás tyto změny dovedou? Jaké budou jejich dlouhodobé dopady?

Centrálním bankám se po krizi v roce 2008 podařilo obnovit klid na finančních trzích, selhaly však v tom, co západní země potřebují nejvíce: ve vytvoření silného, udržitelného růstu.

Celkově vzato přinesly nové iniciativy centrálních bank deset hlavních znepokojivých jevů. Podívejme se nyní na první dva.

Za prvé, mnoho vyspělých ekonomik dnes postrádá jasnou cestu k dlouhodobému hospodářskému růstu. Vytvářet růst je pro ně obtížné, což znamená, že jen těžko zvyšují životní úroveň, snižují chudobu a investují do budoucnosti. Aby tento nedostatek kompenzovaly, snaží se některé bohatší země „ukrást“ růst jiným státům tím, že jejich centrální banky tisknou více peněz, než by za normálních okolností dělaly.

Když se peněz v oběhu výrazně přidá, jejich hodnota klesá. Domácí měna oslabí, vývoz se stává levnějším a dovoz naopak dražším. V tomto smyslu je růst „přetahován“ od zemí se silnější měnou, protože ty jsou nuceny více dovážet levnější zboží z těchto států. Jak asi tušíte, tato strategie přetahování růstu nepřinesla západním ekonomikám skutečný, zdravý růst.

Za druhé, Západ riskuje, že zanedbá potřebné strukturální reformy – například daňové reformy, reformu trhu práce či důchodového systému –, které by mohly dlouhodobý růst skutečně oživit. Centrální banky navíc nedokázaly výrazně snížit nezaměstnanost, která v mnoha vyspělých zemích zůstává vysoká.

Řecko mělo například na začátku roku 2015 celkovou míru nezaměstnanosti kolem 25 procent a nezaměstnanost mladých přes 50 procent. Vysoká nezaměstnanost je důsledkem slabého růstu, který brání vzniku nových pracovních míst.

Nebezpečí nezaměstnanosti je těžké přecenit. Vysoká míra nezaměstnanosti je škodlivá jak pro jednotlivce, tak pro stát: ztěžuje snižování veřejného dluhu a činí budoucnost nejistou. Ekonomická frustrace navíc přispěla k vzestupu extremistických hnutí, jako je Zlatý úsvit v Řecku, neonacistická politická strana.