Jak získat lásku, po které toužíte

Období zamilovanosti, takzvaná „honeymoon period“, tedy první fáze nového vztahu, je časem vzrušení a blaženosti. Můžete cítit brnění po celém těle při prvním polibku nebo mít motýlky v břiše, když vás nový partner obejme. Toto období však obvykle netrvá dlouho. V lepším případě může trvat několik let, často ale skončí už po pár měsících.

Jakmile vztah začne ztrácet svou počáteční jiskru, páry často zažívají první vážnější konflikty. Vlastnosti partnera, které jste dříve přehlíželi, už nejde tak snadno ignorovat; zvyky, které vám kdysi připadaly roztomilé, začnou být otravné. Mezi partnery se začíná otevírat emocionální propast, která se s každým dalším dnem prohlubuje.

Jak si v takové situaci udržet lásku a zachránit vztah, který se začíná rozpadat? Tyto úryvky ukazují, jak můžete využít Freudovy myšlenky psychoanalýzy k tomu, abyste si vybudovali a udrželi zdravý, láskyplný a dlouhodobý vztah.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• co mají společného váš partner a vaši rodiče,
• jak se z partnera může stát váš „nepřítel“,
• a proč byste partnerovi opravdu měli občas přinést květiny.

Často se říká, že lidé končí s partnery, kteří se podobají jejich rodičům. Většina z nás by ale u vlastního vztahu takové tvrzení rozhodně odmítla. Přesto se to děje – a častěji, než si připouštíme.

Podvědomě se všichni snažíme znovu vytvořit prostředí svého dětství. Nejzřetelněji je to vidět právě na začátku vztahu. V těchto prvních dnech se lidé často chovají téměř jako malé děti: obdivují, jak jemnou má partner pokožku, jak roztomilé má uši, jak hezky voní. Stačí se zamyslet nad tím, jaká oslovení si milenci dávají: koťátko, miminko, medvídek… Všechna tato jména souvisejí s dětstvím.

Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, šel ještě dál. Tvrdil, že i jako dospělí jsme v podstatě plačící děti toužící po rodičovské lásce.

Proč tedy vybíráme partnery podle potřeb svého „vnitřního dítěte“? Už od raného dětství si v mysli vytváříme obraz ideálního pečovatele, takzvanou figuru Imago. Tento ideální pečovatel často připomíná naše rodiče a v našem vnitřním světě dokonale naplňuje všechny naše potřeby. A protože podvědomě hledáme člověka, který nám tuto postavu připomíná, Imago výrazně ovlivňuje naše rozhodování při výběru partnera.

Do hry ale vstupuje ještě jedna touha. Přitahují nás také protiklady – i tímto způsobem se totiž snažíme znovu získat vlastnosti, které jsme v průběhu dospívání a dospělosti potlačili nebo ztratili.

Všichni známe páry, které se zdánlivě nemohou lišit víc. Jeden je hlučný, druhý tichý. Jeden je hyperorganizovaný, druhý naprosto chaotický. Důvod, proč takové vztahy mohou fungovat, je ten, že každý z partnerů touží po pocitu celistvosti. Jak se naše osobnost vyvíjí a opouštíme dětství, ztrácíme zároveň i někdejší pocit úplnosti. Jedním ze způsobů, jak ho znovu získat, je mít po svém boku „protiklad“ – partnera, který v sobě nese to, co jsme v sobě sami potlačili.

Už jste někdy viděli, jak se po několika měsících začnou noví partneři prudce hádat? Napětí se hromadí a pak náhle praskne. Důvodem je, že si partneři začnou všímat rysů, které předtím přehlíželi nebo nechtěli vidět.

Jedním z těchto rysů bývá právě podobnost s rodiči. Není například neobvyklé, že člověk, který vyrůstal v násilném prostředí, po čase objeví u partnera agresivní sklony. Podobně děti alkoholiků se často ocitají ve vztahu s někým, kdo má problém se závislostí. Není to náhoda – obraz pečovatele v našem Imagu zásadně ovlivňuje, koho si vybereme.

Příklad z autorovy praxe: Kathryn a Bernard, pár v párové terapii. Během sezení vyšlo najevo, že Kathrynin otec často upadal do tichých, depresivních epizod. Bernard byl také tichý muž a často se uzavíral do dlouhých období mlčení. Právě tato podobnost s otcem Kathryn nevědomě přitahovala a vedla ji k tomu, že si Bernarda vybrala.

Jakmile si však lidé začnou dříve skryté rysy uvědomovat, jejich láska často slábne. Ačkoli Kathryn Bernardova tichost podvědomě přitahovala, v okamžiku, kdy se začali hádat kvůli každodenním problémům, jeho mlčení ji začalo rozčilovat a jejich vztah zatěžovalo.

Podobný příběh zažil další klient autora, muž jménem John. Jako chlapce ho matka učila potlačovat hněv. Když potkal Cheryl, přitahovala ho právě její bouřlivá, emotivní povaha. Zpočátku mu Cheryl pomohla navázat kontakt s emocemi, které v dospívání potlačoval. Postupem času ale začal její výbuchy nesnášet. V hlavě stále slyšel matčin hlas, který mu přikazoval, aby svůj hněv ovládal, a zmatek, který to v něm vyvolával, ho činil úzkostným. Nakonec lásku k Cheryl ztratil.