Jak ženy povstávají

Pokud jde o překonávání různých skleněných stropů ve společnosti, není pochyb o tom, že ženy dosáhly značného pokroku. Přesto však profesionální ženy stále čelí výzvám, s nimiž se jejich mužští kolegové obvykle nesetkávají.

Zatímco muži bývají chváleni za to, že riskují a prosazují se, u žen se používají jiná měřítka. Jsou odměňovány za to, že jsou milé, vstřícné a pomáhají ostatním – tedy za vlastnosti spojované spíše s podpůrnými než s vůdčími rolemi.

Mnoho žen se těmto očekáváním přizpůsobilo tím, že si v touze prokázat svou hodnotu osvojilo návyky, které jim ve skutečnosti škodí. Když porozumíte vlastním nevědomě naučeným vzorcům chování a dokážete je u sebe rozpoznat, můžete se zbavit neprospěšných rysů, které vás v práci brzdí.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč se z vás stát „odbornicí na všechno“ může být pro kariéru slepá ulička,
• jak nespravedlivá očekávání provázejí ženy od školy až po pracoviště,
• a proč je chytrým kariérním krokem doslova i obrazně zabírat víc prostoru.

Před několika lety se jedna z autorek, Sally Helgesen, rozhodla vést rozhovory s úspěšnými profesionálními ženami. Chtěla zjistit, jaké chování u svých mladších kolegyň považují za něco, co je může v kariéře brzdit.

Verdikt byl jednoznačný: mladší ženy se téměř bez výjimky potýkaly se slovem „já“. Neochota přiznat si zásluhy za vlastní úspěchy je mezi profesionálními ženami velmi rozšířený problém.

Když autorka o tomto tématu diskutovala se ženami ve vedoucích pozicích v účetnictví, poradenství či právu, všechny se shodly, že mladší zaměstnankyně v jejich firmách jsou svědomité, spolehlivé a odvádějí práci ve velmi vysoké kvalitě. Často dokonce pracovaly tvrději než jejich mužští kolegové. Jejich slabina nespočívala v kvalitě výkonu, ale v tom, že se necítily dobře, když měly na sebe upozornit a přiznat si zásluhy.

Typickým příkladem je, že ženy zlehčují vlastní podíl na úspěchu týmu. Místo aby před staršími kolegy otevřeně popsaly svůj přínos, raději rozdělí uznání mezi ostatní a samy sebe upozadí.

Tento vzorec autorka pozorovala na mnoha workshopech s různými skupinami profesionálních žen a je patrný téměř v každém odvětví a na všech úrovních firemní hierarchie. Ačkoli je skromnost obecně považována za ctnost, přehnaná skromnost mnohem častěji kariéře ženy škodí, než aby jí pomáhala.

Obě autorky během svých kariér opakovaně viděly, že muži mají tendenci nedůvěřovat ženám, které se systematicky podceňují a zlehčují své úspěchy – působí na ně neautenticky. Pokud se takto chová žena ve vedoucí roli, riskuje navíc, že tím zmenší i úspěchy týmu, který vede.

Jako manažerka nesete odpovědnost za to, abyste dokázala jasně pojmenovat zásluhy lidí, které zastupujete. Když to neděláte, selháváte v uznání jejich práce. Tím, že úsilí svého týmu nepojmenujete a nezviditelníte, ho nakonec demoralizujete a můžete v něm vyvolat odpor.

Nikdo není dokonalý. Proč se tedy tolik lidí stále snaží o dokonalost? Proč mají potřebu být neustále příjemní, ohleduplní a dělat ostatní šťastnými?

Tento vzorec chování se často označuje jako „nemoc zalíbit se“ a je obzvlášť rozšířený mezi ženami. Ženy jsou od dětství vedeny k tomu, aby se líbily všem kolem sebe – doma i na veřejnosti. Muži naopak obvykle nejsou vychováváni k tomu, aby systematicky stavěli potřeby ostatních před své vlastní.

Jde o formu socializace, která začíná už v raném dětství. Výzkumy ukazují, že dívky dostávají od rodičů i učitelů častěji pochvalu za to, že se přizpůsobují ostatním. Jsou povzbuzovány k poslušnosti, pomoci a souhlasu. Zjednodušeně řečeno, mají větší šanci než chlapci, že budou odměněny za to, že jsou „hodné“ a příjemné.

A tento vzorec nekončí odchodem z domova nebo ze školy. Pracovní prostředí tuto potřebu zalíbit se u žen často dále posiluje. Firmy například často obsazují ženy do juniorských a středních pozic, kde je kladen důraz na podporu a servis – tedy na role, v nichž úspěch závisí na schopnosti naplňovat potřeby druhých a kde se asertivita příliš neoceňuje.

Ačkoli je vstřícnost často prezentována jako pozitivní vlastnost, přehnaná touha potěšit ostatní ženy výrazně brzdí. Ženy, které se potřebují všem zalíbit, se bojí zklamat druhé – obávají se, že někoho rozladí, byť jen na chvíli.

Mnoho profesionálních žen například nedokáže odmítnout úkol nebo práci, kterou jim někdo nabídne, i když jim tyto aktivity nepřinášejí žádný skutečný prospěch. Proč? Protože vědí, že by tím zklamaly člověka, který je požádal o pomoc.

Takový způsob uvažování ženy připravuje o schopnost uplatňovat autoritu – příliš se bojí, že tím někoho rozruší. To je obzvlášť problematické u žen ve vedoucích funkcích, kde se jejich výkon hodnotí mimo jiné podle toho, jak dokážou autoritu prosazovat. Ale i ženy v neřídicích rolích jsou touto „nemocí zalíbit se“ výrazně omezeny.

Chcete-li být úspěšné, nenechte svou touhu potěšit každého, aby vám bránila být přímé a rozhodné.