Jak zachránit kapitalismus

Kapitalismus je společenský systém, který přijala řada západních zemí a který je založen na principu individuálních práv. Když se tento systém uplatní ve výrobě, výsledkem jsou takzvané „svobodné“ trhy. Problém je v tom, že svobodné trhy nutně nefungují ve prospěch celé společnosti.

Ve skutečnosti je kapitalismus, tak jak se dnes praktikuje v ekonomickém světě, systémem, který prospívá jen úzké skupině lidí na úkor mnoha ostatních. Tyto úryvky podrobně vysvětlují, proč tomu tak je a jak mohou lidé žijící v takových systémech změnit status quo.

Ústřední myšlenkou je, že střední třída byla příliš dlouho vytlačována na okraj a že nastal čas znovu se postavit – jak ekonomicky, tak politicky. V tomto shrnutí se také dozvíte:

• jak vlády upřednostňují vlastnická práva před zdravím a blahobytem obyvatel;
• jak se Donald Trump opakovaně schovával za ochranu před bankrotem, zatímco propouštěl zaměstnance;
• a proč je představa, že lidé „si zaslouží“ přesně tolik, kolik dostávají zaplaceno, nesmyslná.

Pokud nežijete v jednom z mála komunistických režimů na světě, jste pravděpodobně dobře obeznámeni s fungováním kapitalismu – ekonomického systému založeného na soukromém vlastnictví a trzích řízených nabídkou a poptávkou. A pokud žijete v zemi s konzervativní politickou většinou, jsou tyto trhy pravděpodobně „svobodné“, tedy nezatížené rozsáhlou vládní regulací.

S konzervativním nadšením pro takzvané „svobodné“ trhy je však jeden zásadní problém: zcela pomíjí skutečnost, že trhy ve skutečnosti vytvářejí vlády. Přesto je rozšířený názor, že vládní zásahy trhy narušují a snižují jejich efektivitu. Zastánci tohoto pohledu předpokládají, že trh „ví nejlépe“, a proto by státní dohled měl být minimální.

Právě tady ale narážíme na potíže. Bez vlády nemohou svobodné trhy vůbec existovat. Trhy neexistují ve vakuu – vlády píší pravidla, která trhy i společnosti definují a udržují v chodu. Aby tedy trh vůbec mohl existovat, potřebuje vládu, která jeho pravidla vytváří a prosazuje. Tato pravidla zároveň tvoří základní stavební kameny kapitalismu.

Mezi tyto na pravidlech založené stavební kameny patří vlastnictví, monopol, smlouvy, bankrot a vymáhání práva.

• Vlastnictví se týká pravidel o tom, co může být vlastněno. Samotná výroba nebo koupě něčeho ještě neznamená, že to smíte vlastnit. Například zákony zakazují vlastnit jadernou bombu. Stejně tak je nutné mít pravidla pro duševní vlastnictví, jako je hudba či software.
• Monopol je soubor pravidel, která určují, jak velkou tržní sílu může mít jeden subjekt. Tato pravidla například vymezují, jak velká a ekonomicky mocná se firma smí stát.
• Smlouvy určují, co může být kupováno a prodáváno a za jakých podmínek. Nákup a prodej zboží totiž vyžaduje víc než jen dohodu o ceně. U regulovaných komodit, jako jsou léky nebo potraviny, je nezbytné mít smlouvy, které přesně stanoví podmínky prodeje.
• Bankrot je soubor pravidel, která řeší situace, kdy dlužníci nemohou zaplatit.
• A konečně vymáhání práva je nezbytné k tomu, aby lidé všechna tato pravidla skutečně dodržovali.

Teď, když znáte pět stavebních kamenů kapitalismu, podívejme se, jak se projevují v americkém ekonomickém systému.

Někteří lidé požadují úplné zrušení soukromého vlastnictví, soukromé vlastnictví však může mít i své výhody. Umyli jste někdy pronajaté auto? Pravděpodobně ne – pronajatá auta nám nepatří. Majitelé naopak obvykle o svůj majetek pečují a udržují ho, ať už jde o auto, dům nebo pozemek.

Co je tedy lepší – soukromé, nebo společné vlastnictví? Ve skutečnosti záleží na kontextu a na politických rozhodnutích. Klíčová otázka kolem soukromého vlastnictví zní, jak ho vláda definuje a co přesně vlastnictví zahrnuje. Jinými slovy: co může být vlastněno, za jakých podmínek a na jak dlouho?

V případě duševního vlastnictví je nutné stanovit, jak může někdo vlastnit něco nehmotného. Farmaceutické společnosti například získávají práva duševního vlastnictví na exkluzivní výrobu léků, které si nechají patentovat. Politici však musí rozhodnout, jak dlouho by společnost měla mít taková výlučná práva. Pokud je nějaký lék pro společnost mimořádně přínosný, měla by vláda zajistit, aby byl dostupný všem občanům, kteří ho potřebují – ideálně za přijatelnou cenu.

V praxi to však často vypadá jinak. Jednotlivé firmy vyrábějí nespočet život zachraňujících léků a prodávají je za přemrštěné ceny. Děje se to mimo jiné proto, že tyto společnosti mohou své patenty opakovaně obnovovat pomocí právních kliček – například drobnými úpravami složení, které z právního hlediska vytvoří „nový“ lék.

V důsledku toho vláda fakticky považuje práva soukromého vlastnictví za důležitější než dostupnost život zachraňující léčby.

Podobně závisí na politice i monopoly. Vezměme si faktický monopol Amazonu na americkém knižním trhu, který firma získala tím, že zákazníkům umožnila šetřit peníze a nakupovat z pohodlí domova. Tržní síla Amazonu mu však zároveň dává značnou kontrolu nad nakladatelstvími. V roce 2014 například Amazon, aby si vynutil výhodnější podmínky smlouvy s nakladatelstvím Hachette, jednoduše přestal jeho knihy dodávat.

Zda monopol Amazonu společnosti prospívá, nebo jí škodí, je nakonec politická otázka, o níž se rozhoduje prostřednictvím antimonopolního práva, které má podporovat férovou konkurenci na trhu.