Jak umírají demokracie

Od voleb v roce 2016 sledujeme nepřetržitý proud poněkud nekonvenčních politických zpráv, protože Donald Trump zpochybňuje dosavadní normy prezidentského chování. Zatímco někteří lidé tvrdí, že americká politika potřebuje otřást a že Trumpův přístup je svěžím větrem, tyto úryvky zkoumají, jak se současná situace v USA podobá případům, kdy v jiných zemích došlo k pádu demokracie.

Jak autoři Steven Levitsky a Daniel Ziblatt zdůrazňují, má-li demokracie zůstat zdravá a funkční, je nutné dodržovat určitá pravidla a prodemokratický kodex chování. Na základě případových studií zaniklých demokracií v zemích, jako jsou Venezuela či Peru, autoři tvrdí, že postoje podobné těm, které prosazuje Trumpova administrativa, v minulosti vedly k nástupu diktatur.

Levitsky a Ziblatt také vysvětlují, že demokracie v USA byla dlouhodobě problematická – zejména pokud jde o volební práva. Zároveň však čtenářům poskytují naději, že národ může současnou bouři přečkat.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak dvoustranický systém v USA v minulosti fungoval jako silný strážce demokracie,
• proč je nezbytné, aby republikánští vůdci převzali iniciativu a „vyčistili“ vlastní řady, podobně jako to ve 30. letech učinili švédští konzervativci,
• a jak se Republikánská strana proměnila ze strany Abrahama Lincolna ve stranu Donalda Trumpa.

Když si představíte, jak se demagog dostává k moci, možná se vám vybaví horda ozbrojených stoupenců, která násilím dobývá prezidentský palác. Takové náhlé a krvavé převraty jsou však dnes spíše výjimkou. V současnosti se nebezpeční demagogové k moci dostávají spíše tím, že se spojí se zavedenými politiky.

Tato nepravděpodobná dohoda – mezi antiestablishmentovou figurou a starou politickou gardou – může nastat ve chvíli, kdy stávající establishment ztrácí podporu voličů. Za těchto okolností se mocní hráči obracejí na populistického outsidera, někoho, kdo je vnímán jako „hlas lidu“. Předpokládají přitom, že tohoto vzpurného nováčka dokážou udržet pod kontrolou. Jakmile se však demagog dostane k moci, může zahájit vlastní mocenský puč.

Přesně to se stalo, když se německý establishment ve 30. letech 20. století obrátil na Adolfa Hitlera. Do března 1930 Velká hospodářská krize vážně oslabila německou ekonomiku, což vedlo k letům politické stagnace. V roce 1933 se konzervativní vůdci pokusili o poslední zoufalý krok, jak získat podporu voličů: jmenovali populistického „šampiona lidu“ Adolfa Hitlera kancléřem.

Německý establishment fatálně chyboval, když si myslel, že může využít Hitlerovu popularitu a zároveň udržet jeho moc pod kontrolou. Během dvou měsíců od jmenování kancléřem Hitler zakázal opoziční strany a fakticky se stal diktátorem. To, co následovalo v dalším desetiletí, patří k největším tragédiím moderních dějin.

Tento příklad ukazuje, že nebezpeční demagogové mohou dlouho číhat na svou příležitost. Abychom je dokázali včas rozpoznat, můžeme sledovat čtyři varovné signály.

Prvním je odmítání demokratických pravidel hry. Tvrdí dotyčný, že volební výsledky jsou „neplatné“, nebo naznačuje, že ústavu je třeba zásadně „přepsat“?

Druhým varovným signálem je snaha nepravdivě a systematicky diskreditovat politické protivníky. Dělá někdo nepodložená tvrzení, že by měl být soupeř uvězněn, nebo že je „nepřítelem státu“?

Třetím signálem je tolerance k násilí nebo jeho otevřená podpora. Udržuje politik kontakty s mafií či jiným organizovaným zločinem, nebo podporuje akce militantních skupin?

Posledním znakem je touha omezovat občanská práva jednotlivců či institucí – například tvrzení, že by země byla lepší bez svobodného tisku. Chválí někdo vlády, které aktivně umlčují novináře či protestující?

Všechny tyto signály naznačují, že by dotyčný s vysokou pravděpodobností upřednostnil autokracii, pokud by se dostal k moci. Zda k tomu skutečně dojde, závisí na tom, jak se zachová politický establishment – a právě na to se nyní podíváme.

Možná si nemyslíte, že zavedená politická strana může být strážcem demokracie, ale přesně tuto roli často hraje. Tím, že vybírá a podporuje kandidáty pro nadcházející volby, rozhoduje, kdo má vůbec šanci vstoupit do hlavního politického proudu.

Politické strany mají odpovědnost demokracii chránit – a tuto úlohu někdy nezvládnou. Jedním z příkladů je Venezuela v 90. letech, kdy se k moci dostal populistický diktátor Hugo Chávez.

V roce 1992 byl Chávez už dobře známý jako extrémní hrozba pro demokracii: byl zatčen za velezradu poté, co vedl neúspěšný pokus o převrat proti vládnoucí straně Demokratická akce. Přesto byl mezi obyčejnými lidmi velmi populární. Právě proto se s ním prezidentský kandidát Rafael Caldera, představitel středové strany Národní konvergence, rozhodl veřejně spojit.

Tato strategie zabrala: Caldera vyhrál prezidentské volby v roce 1993. Tím, že se za Cháveze postavil a později mu pomohl dostat se z vězení, však zároveň potvrdil jeho postavení jako hlavního politického hráče. Ještě více tím posílil Chávezův status hrdiny lidu – prakticky mu vydláždil cestu k drtivému vítězství v prezidentských volbách v roce 1998.

Chávez pak postupoval podle typického scénáře diktátora: začal rozkládat venezuelský demokratický systém. Dosadil své lidi k nejvyššímu soudu, umlčoval nezávislá média a posílal politické rivaly a kritiky do exilu či do vězení.

Proto je tak důležité, aby „strážci brány“ zajistili, že extremisté zůstanou na okraji. Jedním ze způsobů je rychlé a jednoznačné odmítnutí extremistických proudů, podobně jako to v roce 1933 učinila Švédská konzervativní strana. Tehdy bylo z jejích řad vyloučeno 25 000 mladých členů kvůli jejich stále zjevnějším fašistickým sympatiím. Tento krok stranu jistě stál hlasy v následujících volbách, ale především ochránil demokracii tím, že zabránil významnému antidemokratickému vlivu proniknout do politického mainstreamu.

Další důležitou metodou je vyhýbat se jakýmkoli veřejným krokům, které by mohly být vnímány jako normalizace nebo ospravedlňování extremismu. To byla chyba, které se dopustili němečtí konzervativci na počátku 30. let, když pořádali společná shromáždění s Hitlerovými stoupenci – a stejnou chybu udělal i Caldera, když veřejně sympatizoval s Chávezovými antidemokratickými činy.