Jak se hudba stala svobodnou

Jak velká byla vaše sbírka CD před dvaceti lety? A jak velká je dnes? Žádná? Je zřejmé, že hudební průmysl se změnil. Hodně a poměrně rychle. Ale jak to všechno začalo? Co se vlastně stalo a kdo v tom hrál roli?

V knize Jak se hudba stala svobodnou autor na tyto otázky odpovídá. Publikace je plná postřehů z nedávné historie populární hudby – sleduje vývoj od raných dnů zrodu (a soupeření) formátů mp2 a mp3 až po dobu, kdy se rozšířily a zrychlily fenomény jako pirátství a streamování, což vyvolalo jednu žalobu za druhou ze strany frustrovaných nahrávacích společností.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, jak souvisí mp3 s Národní hokejovou ligou, jakou taktiku zvolila společnost Universal ve snaze zastavit proměnu hudebního trhu a proč jsou velké přezky na opasku ideálním způsobem, jak pašovat CD.

Když se v hudebních obchodech začala objevovat první CD, lidé zabývající se ukládáním dat už věděli, že jde o neefektivní způsob distribuce hudby. Platilo to zvlášť pro ty, kdo se věnovali psychoakustice – vědě o tom, jak člověk vnímá zvuk.

Už v 80. letech 20. století začal jeden německý tým na základě empirických psychoakustických dat experimentovat s digitální kompresí hudby. V roce 1987 se tým vedený doktorandem Karlem Heinzem Brandenburgem sešel ve Fraunhoferově institutu v Německu. Jejich cílem bylo zmenšit velikost digitálních audiosouborů tím, že odstraní ty části informace a zvuku, které jsou podle vědeckých poznatků pro lidské ucho nepostřehnutelné.

Původní ambicí bylo zkomprimovat skladbu z CD, která v průměru obsahovala asi 1,4 milionu bitů, na zhruba jednu dvanáctinu, tedy přibližně 128 000 bitů. Po letech testování a spolupráce se týmu nakonec podařilo cíle dosáhnout. Pracovali s hudbou všech žánrů, využívali nahrávky lidského hlasu, zpěvu ptáků i zvuků proudových motorů, aby své kompresní metody co nejvíce zdokonalili.

Zajímavé je, že právě lidský hlas se ukázal jako nejproblematičtější zvuk k věrnému zpracování. Kuriozitou je, že tým testoval algoritmy mimo jiné na a cappella úvodu písně Tom’s Diner od Suzanne Vegy. Skupina pokračovala v dolaďování své práce a teprve v roce 1989, kdy Brandenburg navázal spolupráci s Jamesem Johnstonem, jenž v laboratořích AT&T Bell Labs nezávisle vyvíjel vlastní psychoakustický algoritmus, začala kvalita komprimovaných souborů znít pro posluchače nerozeznatelně od kvality CD.

Vybaveni komprimovanými soubory, které zněly velmi slušně, a financováním od AT&T se vědci z Fraunhoferova institutu chystali předložit svou práci technickému standardizačnímu výboru – Skupině expertů pro pohyblivé obrázky, známé pod zkratkou MPEG.

Zatímco čekali na schválení, netušili, co je čeká: válka formátů a řada politických bitev. Tým Fraunhoferu se náhle ocitl v přímé konkurenci s vývojáři jiného kompresního formátu nazvaného Musicam. Musicam měl výhodu v tom, že za ním stála společnost Philips, držitel výrobní licence na CD a zároveň velmi vlivný lobbista.

MPEG nakonec přijal oba formáty: Musicam byl označen jako MPEG Audio Layer II (mp2) a formát Fraunhoferu jako MPEG Audio Layer III (mp3). MPEG však zvolil mp2 jako standard pro digitální FM rádio, CD-ROM a digitální audiokazety, zatímco formátu mp3 nepřiřadil žádnou konkrétní oblast použití.

Philips dál investoval do mp2, přesto však stále zdokonalovaný mp3 v přímých srovnávacích testech vycházel lépe. Do roku 1994 tým dosáhl vysněného kompresního poměru jedna ku dvanácti, a to při zachování velmi dobré zvukové kvality. V roce 1995 se však mp3 ocitl na pokraji úplné porážky, když MPEG vybral mp2 jako zvukový formát pro DVD.

Právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že mp3 válku formátů prohraje, přišlo nečekané vítězství. Tým Fraunhoferu uzavřel dohodu s Národní hokejovou ligou (NHL) a do každé arény v Severní Americe nainstaloval licencované převodní boxy pro mp3. Byla to sice relativně malá zakázka, ale pro mp3 znamenala zásadní průlom a poskytla Fraunhoferu dostatek finanční podpory, aby mohl ve vývoji pokračovat.