Jak řídit svět

Kdybyste si mohli splnit jakékoli přání, co by to bylo? Dnes už skoro působí trapně odpovědět na takovou otázku „světový mír“. Ale není to pořád pravda? Nechceme všichni spravedlivější a klidnější svět, v němž má každý člověk zajištěné základní potřeby, jako jsou jídlo, voda, domov a vzdělání?

Politici i filozofové si takovou utopickou budoucnost představují už po staletí, ale klíč k ní stále hledáme. Někdy však mohou být řešením jednoduché techniky z minulosti – jen je musíme přizpůsobit dnešní době. Diplomacie existuje odnepaměti, ale moderní svět si žádá nový pohled na starý obraz mocných mužů sedících kolem stolu a rozhodujících o osudu světa.

Jak tedy můžeme ovlivnit globální změnu k lepšímu? Následující kapitoly ukážou možné cesty. V tomto shrnutí se dozvíte, proč se dnes může stát diplomatem v podstatě každý, proč nemusí být „sáhnout po hvězdách“ tou nejlepší radou pro rozvojové země a jak staré přísloví „Dejte člověku rybu a nasytíte ho na den. Naučte ho rybařit a nasytíte ho na celý život“ skutečně platí pro zahraniční pomoc.

Nebylo by skvělé, kdyby každý prvek společnosti fungoval neustále v dokonalé harmonii? Pro většinu z nás je odpověď zřejmá – ano. Ve skutečnosti ale svět kvůli lidskému sobectví připomíná spíš chaotický mosh pit na rockovém koncertě než dobře seřízený stroj.

Stačí se podívat na všechny různé aktéry sledující vlastní zájmy: globální Sever a Jih, politiky, akademiky, nadnárodní korporace, náboženské skupiny a mnoho dalších. V tomhle zmatku není nikdo úplně nevinný a každý může působit podezřele. Jednotliví hráči jsou tak ambiciózní, že jejich vzájemné střety nevyhnutelně vedou k masivním mocenským bojům.

Právě proto je mosh pit tak výstižnou metaforou: všechny tyto síly se divoce – někdy i násilně – pohybují a narážejí do sebe. Takto se ale svět řídit nedá. Abychom situaci změnili, potřebujeme nový diplomatický systém – takzvanou megadiplomacii –, která donutí každou vlivnou sílu vyjednávat a spolupracovat s ostatními.

Než se k tomu dostaneme, podívejme se nejprve na diplomacii obecně. Koncept diplomacie existuje tisíce let. Už staří Mezopotámci, žijící na území dnešního Iráku, ji využívali k předávání důležitých poselství od božstev z jednoho městského státu do druhého. Později se jí chopili staří Řekové jako nástroje pro obchod i politiku. A mnohem později, v devatenáctém a dvacátém století, se diplomacie stala tajným vyjednávacím procesem, který v zakouřených, potemnělých místnostech vedli lidé s obrovskou mocí.

Je důležité znát tuto historii, protože právě o takový typ diplomacie dnes už nejde. V moderním světě, zvlášť s nástupem nových technologií, je diplomacie mnohem víc než jen prostředek vyjednávání a prevence války. Aby byla „mega“, musí se proměnit v komplexní síť, která propojuje široké spektrum aktérů spolupracujících na vytváření lepší budoucnosti.

Kdo jsou ale tito megadiplomaté? Tomu se budeme věnovat nyní podrobněji.

Slyšeli jste někdy o organizaci Američané za informovanou demokracii, zkráceně AID? Tato skupina nedávno uspořádala diplomatický workshop, kterého se zúčastnily stovky studentů. Účastníci však nereprezentovali jen jednotlivé státy. Zastupovali také subjekty jako Greenpeace, Světovou obchodní organizaci nebo velké ropné kartely a simulovali jednání o různých tématech – od zemědělských dotací až po národní dluh.

Taková simulace je nesmírně užitečná, protože přesně vystihuje, jak fungují mocenské struktury v jednadvacátém století. Dnes může roli diplomata sehrát v podstatě jakýkoli vlivný subjekt. Diplomacie už tedy není jen o zastupování národních států; novými diplomaty jsou podnikatelé, aktivisté, akademici a dokonce i celebrity. Seznam by mohl pokračovat – diplomatem se může stát každý, kdo má skutečný vliv.

Uvažujme například o charitativní organizaci Oxfam. Oxfam vynakládá miliony dolarů na to, aby měly mírové síly OSN v Rwandě k dispozici radiostanice, a zároveň investuje do farmaceutických korporací, aby mohl promlouvat do otázek, jako je vakcinační politika. Využívá tak svůj vliv k vytváření smysluplných propojení – a právě proto je skvělým příkladem moderního diplomata.

Všichni diplomaté by se měli snažit zaujmout podobnou pozici: proaktivně vstupovat do situací s ochotou spolupracovat. První krok – proaktivní přístup – je klíčový. Tam, kde diplomaté proaktivní nejsou, je užitečné spojit jejich kariérní postup s konkrétními výsledky.

Představme si například francouzského diplomata, který nedostane vysněné pohodlné místo v New Yorku, dokud úspěšně nedokončí projekt v Súdánu zaměřený na zajištění přístupu školních dětí k pitné vodě. Odtud už je jen krok k pochopení synergií, které může přinést spolupráce.

Protože diplomaté nejsou odborníky na všechno, nemohou plně rozumět všem aspektům své práce v oblastech, jako je správa věcí veřejných či rozvoj. Potřebují se proto spojovat s lidmi, kteří v těchto oblastech experty jsou. Kombinací vlastních dovedností s kompetencemi ostatních mohou vytvářet lepší politiky a dosahovat příznivějších výsledků.