Jak mluvit s dcerou o ekonomii

Výnosové křivky, úvěrové swapy, agregátní poptávka? Ekonomie může působit hrozivě. Probrat i jen základy bývá obtížné. V našem stále více finančně orientovaném světě je však porozumění tomu, jak fungují peníze a trhy, důležitější než kdy dřív.

Právě proto napsal bývalý řecký ministr financí Yanis Varoufakis knihu „Jak mluvit s dcerou o ekonomii“ – aby představil nuance tohoto pověstně složitého oboru tak srozumitelně, že i předpubertální dítě pochopí základní principy.

Následující úryvky shrnují klíčové myšlenky z tohoto přehledného a přístupného úvodu do ekonomické teorie. Získáte ucelený obrázek o tom, jak funguje dnešní finanční svět. Dozvíte se, odkud se berou peníze, jak se logika trhu vetřela do našich každodenních životů a jak lze ekonomiku přizpůsobit tak, aby sloužila všem.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, čím se moussaka liší od iPadu, proč jsou cigarety skvělým platidlem a jak by automatizace mohla přivést ekonomiku ke kolapsu.

Leden 1788. Jedenáct britských lodí připlouvá k břehům Austrálie. První kolonisté s sebou přivážejí zbraně, kovové nástroje, domestikovaná zvířata a evropské nemoci. Původní obyvatelé Austrálie, Aboriginci, nemají nic z toho. Když nově příchozí začnou zabírat jejich území, prakticky nemají šanci se bránit.

Proč to dopadlo právě takto, a ne naopak? Proč Aboriginci neobsadili Londýn? Ne proto, že by byli od přírody méně vyspělí než Evropané. Rozhodující byly materiální podmínky, v nichž se jednotlivé společnosti vyvíjely.

Zatímco Aboriginci mohli pohodlně žít z lovu a sběru, Britové byli závislí na zemědělství – a to spustilo celou řadu následných změn.

Klíčová myšlenka zní: Zemědělské přebytky vytvořily základ moderní ekonomické nerovnosti.

Jak tedy zemědělství vedlo k tomu, že Evropa ovládla velkou část světa? Před zhruba 12 000 lety, když lidé začali hospodařit, šlo poprvé v dějinách o situaci, kdy mohli vyprodukovat víc potravy, než potřebovali k prostému přežití. Tato nadprodukce, neboli přebytek, přinesla větší materiální jistotu, ale zároveň si vyžádala nové vynálezy, které měly zajistit uchování a správu budoucích přebytků.

Bylo třeba budov na skladování, písma pro evidenci a stráží, které by přebytky chránily. Jakmile tohle všechno existovalo, mohli lidé začít obchodovat. Žito za pšenici, pšenici za ječmen. Brzy se ukázalo, že přebytek lze nechat na místě a obchodovat jen s žetony, které ho zastupují. Nebo žetony vyměňovat za přebytek, který teprve vznikne.

A rázem tu máme peníze a úvěr.

Peníze však fungují jen tehdy, pokud jim všichni věří. Jejich hodnota proto musela být podpořena – v krajním případě silou. Společnosti tak vyvinuly byrokracii, která peníze a přebytky evidovala, a armády, které zajišťovaly jejich „legitimitu“.

Velmi brzy se objevila celá vrstva lidí, kteří sami žádný přebytek nevytvářeli, ale měli obrovskou moc nad tím, jak se rozděluje. Vznikla hierarchie.

Zatímco Aboriginci žili „od výplaty k výplatě“ – tedy bez větších zásob, ale v bohatém světě poezie, hudby a mýtů – Evropané hromadili přebytky a budovali společnost založenou na penězích, řízení a hierarchii.

Materiální nerovnost mezi těmito společnostmi tedy nevycházela z vrozených rozdílů, například genetických, ale z rozdílných materiálních podmínek. Evropané to však takto neviděli. Stejně jako všechny kultury měli i oni svůj systém víry – ideologii –, která tyto podmínky líčila jako nevyhnutelné a správné.

V jejich očích neměli jen víc; oni si to „víc“ také zasloužili. Když tedy kolonisté v roce 1788 dorazili do Austrálie, cítili, že je to země, na kterou mají nárok.

Velikonoční neděle. Vaše rodina sedí kolem stolu, jí moussaku a vypráví si vtipy. Slunce svítí, jídlo je výtečné a všichni se smějí. Opravdu, tohle jsou ty dobré chvíle v životě.

Jsou ale takové chvíle zbožím – něčím, co byste si koupili na Amazonu? Ne, rozhodně ne. Věci jako babiččina moussaka jsou určeny ke sdílení. Jejich hodnota spočívá v užitku, který přinášejí.

Zboží, které kupujete na Amazonu – třeba hodinky nebo iPad – je jiné. To jsou komodity, tedy zboží prodávané na trhu. Jejich hodnota se vyjadřuje cenou, často označovanou jako směnná hodnota.

Která z těchto hodnot je důležitější? Ať se nám to líbí nebo ne, v dnešním světě vládne směnná hodnota.

Klíčové poselství zní: Naše tržní společnost staví směnnou hodnotu nade vše ostatní.

Naši společnost nazýváme tržní proto, že logika směny pronikla téměř do všech oblastí života. Dům, ve kterém bydlíte, pozemek, na němž stojí, dokonce i váš čas a úsilí – to všechno má přiřazenou cenu a obchoduje se s tím na trhu. Stručně řečeno, vše je zkomodifikováno.

Vždy tomu tak ale nebylo. Starší společnosti sice znaly trhy, ale ty nebyly určující silou.

Vezměme si předindustriální Evropu ve středověku. Půda se nekupovala a neprodávala, ale dědila se v rámci panovnických rodů. Poddaní nedostávali mzdu; prostě hospodařili, aby měli co jíst. Vládci jim část úrody zabavovali výměnou za ochranu. Šlo sice o výměnu, ale ne o tržní směnu. Neexistovaly ceny, jen povinnosti a privilegia, která určovala, kdo co dostane.

Když se v 16. století rozjel globální obchod, tento systém se začal rozpadat. Obchodníci hromadili bohatství prodejem trvanlivého zboží, jako je vlna, vzdáleným kupcům. Panovníci si všimli, že rolníci pěstující potraviny vytvářejí jen to, co sami spotřebují – nic na prodej. A protože se chtěli na novém obchodu podílet, začali rolníky z půdy vyhánět a využívat ji k produkci komodit, například právě vlny.

Najednou měla půda směnnou hodnotu. Rolníci, kteří už si nemohli vypěstovat vlastní jídlo, se museli toulat krajinou a prodávat jediné, co jim zbylo: svůj čas a práci. Práce tak také získala směnnou hodnotu.

Nástup industrializace a tovární výroby tento proces jen urychlil. Brzy většina lidí prodávala svou práci na trhu práce, aby si mohla kupovat zboží na trhu komodit. Jak čas plynul, společnost se stále víc soustředila na tržní směny.