Jak mít pravdu

James O’Brien má rozhlasovou telefonickou show s více než milionem posluchačů. Během posledních čtrnácti let měl jedinečnou příležitost slyšet názory širokého spektra britských občanů a naslouchat jejich obavám. Uvědomil si mimo jiné, že mnoho lidí dnes bere to, co čte online, jako samozřejmost. Názory, kterým jsou vystaveni, nezpochybňují ani neprověřují.

Díky rozhovorům s nejrůznějšími volajícími získal O’Brien velké zkušenosti s tím, jak lidi přimět, aby se podívali na širší souvislosti. Řada jeho konverzací se dokonce stala virálními hity – právě díky jeho schopnosti rozebrat slabé argumenty na prvočinitele.

U některých z nejpalčivějších dnešních témat – od migrace a brexitu přes feminismus až po Donalda Trumpa – měl O’Brien několik nezapomenutelných volajících. Každý z těchto rozhovorů výmluvně ukazuje přetrvávající problém „nezpochybňovaných názorů“. Zároveň demonstrují, jak snadno se špatně vystavěné postoje rozpadnou, jakmile je někdo začne konfrontovat s logikou, rozumem a fakty. V tomto shrnutí se podíváme na některé z O’Brienových rozhovorů a ukážeme si, jak odhalovat pravdu za mediálními sděleními.

Dozvíte se mimo jiné, jak rychle mohou argumenty pro odchod z EU ztratit sílu; jak často jsou výpady proti politické korektnosti reakcí na smyšlené historky; a proč jsou příklady údajného „státu pečujícího o občany“ ve skutečnosti často oprávněnými pokusy bránit se proti korporátní chamtivosti.

Když autor vyrůstal v Británii v 70. a 80. letech, zažíval extrémní napětí vyvolané bombovými útoky IRA. V té době byl jeho otec novinářem a kvůli apostrofu ve svém příjmení dostával dopisy, v nichž ho obviňovali z podpory irských militantů a z toho, že má „na rukou krev zavražděných dětí“. Bohužel typ uvažování, který se v těchto dopisech odrážel, v průběhu času nezmizel. Jen se změnil terč: zatímco dříve byl „potenciálním teroristou“ každý Ir, dnes je stejná nálepka automaticky přisuzována každému muslimovi.

Ve skutečnosti se zdá, že ochota k hrubým generalizacím s nástupem internetových diskusních fór a sociálních sítí, jako je Twitter, spíše vzrostla. Ještě znepokojivější je, že zpravodajské a mediální kanály jako The Sun, Daily Mirror, Fox News, Breitbart a dokonce i Daily Telegraph využívají zastrašovací taktiky, aby přitáhly pozornost čtenářů, a tím napětí dál přiživují. The Sun, nejprodávanější deník ve Velké Británii, například otiskl komentář s titulkem „If we want peace… we need less Islam“ – volně přeloženo „Chceme-li mír… potřebujeme méně islámu“.

Jako moderátor telefonické rozhlasové show mluvil autor s lidmi, kteří byli zjevně ovlivněni k tomu, aby všechny muslimy házeli do jednoho pytle a považovali je nějakým způsobem za spoluvinné na teroristických činech. Jedním z těchto volajících byl Richard z města Marlow, který měl za to, že by se muslimové jako celek měli omluvit za útok na pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo. Vždyť pachatelé přece tvrdili, že jednají „jménem islámu“.

Autor s Richardem delší dobu probíral, jak absurdní je žádat omluvu od někoho, kdo s útokem neměl nic společného, jen proto, že se útočníci sami označili za muslimy. Aby svůj argument podpořil, O’Brien nabídl hypotetickou situaci, v níž by někdo spáchal teroristický čin „jménem všech Richardů“. Cítil by se Richard povinen se omlouvat za čin člověka, kterého v životě neviděl, jen proto, že sdílejí křestní jméno? Sotva.

V následujících letech se však ozývali další lidé s podobnými názory. Jeden volající jménem Martin například navrhoval, že by muslimové jako skupina měli být „aktivnější ve vyhledávání svých shnilých jablek“. Přitom je zřejmé, že islám má řadu velmi odlišných větví, jako jsou sunnité a šíité, a že muslimské komunity jsou nesmírně rozmanité. Přesto příliš mnoho lidí stále lpí na pohodlné představě, že „všichni muslimové jsou stejní“.

Dnes je až příliš snadné, aby se nějaká myšlenka dostala do hlavního proudu, aniž by ji někdo pořádně prověřil. Jedním z cílů, které si autor ve své rozhlasové show klade, je zpochybňovat názory, jež jsou líně retweetovány a sdíleny na sociálních sítích. Volající často jednoduše vyzve, aby své postoje obhájili a podložili konkrétními fakty.

To platilo i pro lidi, kteří převzali argumenty zastánců brexitu. Jedním z oblíbených důvodů pro odchod z EU bylo tvrzení, že Británie je nucena dodržovat nespravedlivé nebo škodlivé zákony EU. Volající Andy z Nottinghamu hlasoval pro odchod v přesvědčení, že „Británie získá nezávislost a budeme si moci určovat vlastní zákony“.

Kdykoli se některý volající odvolává na „zákony“, autor má připravenou otázku: ať uvede jediný konkrétní zákon EU, který Británii údajně škodí a jehož dodržování by si nepřál. Po několika výměnách Andy přiznal, že žádný takový zákon nedokáže jmenovat, a stočil řeč k migraci – tématu, k němuž se většina debat o brexitu nakonec stejně vrací.

Důvodem je mimo jiné to, že tábor pro odchod, podporovaný pravicovými médii jako Daily Mail, opakovaně naznačoval, že migrace poškozuje ekonomiku, snižuje mzdy nebo jinak zhoršuje každodenní život „obyčejných Britů“. Ve skutečnosti však existuje důkaz o tlaku na mzdy související s migrací jen u malého segmentu trhu s nekvalifikovanou prací. To se Andyho netýkalo, protože si nedávno založil vlastní firmu.

Na konci hovoru Andy přiznal, že ho ve skutečnosti „štve“, když v centru města vidí „davy imigrantů“, kteří „nechtějí zapadnout“. Autor se ho pak zeptal, jaký dopad bude mít odchod z EU na údajnou masu migrantů, kteří už v Nottinghamu žijí. Andy poté trochu couvl, upřesnil, že nejde o rasu a že mu vadí i „davy Angličanů“ v centru města.

Rozhovor nakonec skončil smíchem – ukázalo se totiž, že Andy hlasoval pro odchod z EU v podstatě proto, že nemá rád davy lidí a nelíbí se mu zákony, o nichž nic neví. Co však už k smíchu není, je skutečnost, že rozhodnutí Británie odejít z EU už poškozuje malé podniky, jako je ten Andyho. A zatímco zastánci brexitu tvrdí, že počáteční hospodářský pokles bude jen krátkodobý, jde o další tvrzení, které vyžaduje značnou dávku slepé víry.