Jak mít dobrý den

Většina z nás si pravděpodobně dokáže vybavit jeden z těch skvělých pracovních dnů, kdy jsme na vrcholu sil: máme spoustu nápadů, zvládáme jakýkoli problém a dokonce vycházíme i s tím jedním obzvlášť mrzutým kolegou. Samozřejmě ne každý den může být tak hladký. Pokud se ale budete řídit radami z tohoto shrnutí, můžete většinu dní proměnit alespoň v dobrý den: budete mít dobrý pocit z toho, že dotahujete úkoly, dokážete se soustředit bez přehnaného úsilí a odoláte pokušení věci odkládat. Kromě toho se budete cítit dobře mezi kolegy a při prezentacích zjistíte, že vás publikum skutečně poslouchá.

Zní to dobře? Tak pojďme začít. V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč může přemýšlení o minulých „katastrofách“ posílit naši sebedůvěru dnes,
• v čem se podobají plány nejlepších houslistů, šachových mistrů a elitních sportovců,
• a proč vám zájem o sport může pomoci získat práci i v úplně jiném oboru.

Stalo se vám někdy, že se blíží konec dne a vy máte pocit, že byl úplně promarněný? Tady je několik tipů, jak tenhle pocit co nejvíc omezit.

Za prvé, na každý den si jasně stanovte, co chcete udělat, a snažte se omezit činnosti, o kterých víte, že vás od toho obvykle odvádějí. Jeden z autorových klientů, Martin, je ředitelem strategie ve firmě vyrábějící letadla. Všiml si, že kdykoli se cítil zahlcen každodenními úkoly, automaticky sklouzával k rozptylování – třeba k neustálé kontrole zpravodajských webů. Aby zvýšil svou produktivitu, tyto návyky si vědomě pojmenoval a začal se soustředit na to, aby se jim vyhýbal. Pomáhalo mu přitom mít neustále na paměti cíle daného dne.

Za druhé, formulujte své cíle pozitivně. Takzvané přístupové cíle vyjadřují pozitivní výsledek, kterého chcete dosáhnout, například „udělat náš produkt neodolatelným“. Oproti tomu cíle vyhýbavé se soustředí na to, čemu se chcete vyhnout, třeba „přestat ztrácet zákazníky“. Výzkumy potvrzují, že pozitivní formulace má výhodu: studie z roku 1997 zjistila, že studenti, kteří používali přístupové cíle, zlepšili svůj výkon, zatímco u těch, kteří se zaměřovali na vyhýbání, tomu bylo naopak.

Za třetí, vytvořte si plán typu když – potom, abyste byli připraveni na překážky, které se mohou postavit mezi vás a vaše cíle. Vezměme si autorku, která není přirozeně ranní ptáče. Když si založila vlastní konzultační firmu a už neměla šéfa, který by ji očekával v práci v devět ráno, začala být v pokušení spát déle a rána proležet. Proto si stanovila jednoduché pravidlo když – potom, které jí pomohlo tuhle překážku překonat: „Když se probudím, nejdřív si půjdu na krátkou procházku, a teprve potom zkontroluji e-maily.“ Toto drobné pravidlo jí pomáhá vstát z postele a začít každý den v dobré náladě.

Přeplněné kalendáře a nekonečné seznamy úkolů v práci snadno vedou k pocitu zahlcení. Podívejme se na několik způsobů, jak se s tím vyrovnat.

Začněme fyzickou stránkou: na chvíli se pohodlně opřete – třeba o pohovku, cvičební míč nebo klidně kancelářskou židli – a soustřeďte se na dech, dokud se neuklidníte natolik, abyste mohli znovu jasně přemýšlet.

Pak si svůj chaos rozdělte na zvládnutelné části. Napište si všechno, co musíte v následujících dnech či týdnech udělat. Označte nejdůležitější úkoly a ještě dnes udělejte alespoň jeden krok k jejich splnění – i kdyby byl úplně malý.

Jako příklad si vezměme Angelu. Angela byla právnička a chtěla kandidovat na manažerskou pozici ve své firmě, kde si vedoucí pracovníky zaměstnanci volí sami. Úkol „začít s přípravou na volby“ jí ale připadal tak ohromný, že ji už samotná ta tři slova uváděla do úzkosti. Výsledkem bylo, že se úkolu vyhýbala a prokrastinovala. Pomohlo jí až to, když si velký úkol rozložila na menší kroky, například „probrat svůj nápad se šéfem“. Jakmile „přípravu na volby“ rozdělila na konkrétní, zvládnutelné kroky, přestala být tak děsivá a Angela se do ní dokázala pustit.

Dalším klíčovým předpokladem soustředění je plánovat si přestávky alespoň každých devadesát minut. Pozornost během dne nevyhnutelně kolísá a potřebuje pravidelně dobíjet. Během zhruba 90 minut naše mozky přecházejí od vysokého soustředění k roztěkanosti – proto nakonec začneme čmárat po papíře nebo sahat po telefonu, pokud jsme nuceni se soustředit déle bez pauzy.

Když slavný psycholog K. Anders Ericsson zkoumal lidi na samém vrcholu jejich oborů – světové houslisty, vrcholové sportovce nebo šachové mistry –, zjistil, že i oni cvičí v blocích dlouhých maximálně 90 minut, mezi nimiž si dávají krátké přestávky.