Jak létat na koni

Stáli jste někdy v úžasu před dílem Picassa nebo Rodina a napadlo vás: „Kéž bych měl takový tvůrčí talent“? Viděli jste někdy nejnovějšího technologického génia, jak vydělává miliardy, a přemýšleli, proč nedokážu inovovat jako on? Takové uvažování je v naší společnosti běžné a odhaluje rozšířený omyl: že kreativita je výsadou jednotlivých géniů. Má ji jen pár vyvolených a většina z nás ne.

Tyto ukázky vám ukážou, jak je takové myšlení zcela mylné. Dokládají, že kreativita je poměrně přímočarý proces, který v sobě máme všichni. Když si je přečtete, zjistíte, jak se můžete stát „kreativním géniem“ v čemkoli, co si zvolíte.

Dozvíte se, proč každý tvůrce stojí na bedrech obrů; jak dvanáctiletý otrok způsobil revoluci v pěstování vanilky; a jak Steve Jobs krok za krokem navrhl iPhone.

Kolikrát jste slyšeli, že Mozart byl génius, který skládal celé symfonie nejprve ve své hlavě a teprve potom je zapisoval na papír? Nebo že velcí vynálezci byli nějak zásadně jiní než ostatní lidé? To jsou mýty, prostě a jednoduše.

Ve skutečnosti se žádný tvůrce v jádru neliší od vás nebo ode mě. Mýtus kreativity tvrdí, že jen hrstka lidí je předurčena k mimořádné tvořivosti a že jejich úspěch stojí na magických záblescích geniální inspirace. Když se ale podíváte na život kteréhokoli génia zblízka, zjistíte, že jejich úspěch nestojí na nadřazenosti a spontánním vnuknutí, ale na soustavném, promyšleném uvažování.

Vezměme si Archiméda, muže, který jako první vykřikl „Heuréka!“ a kterému se připisuje objev zákonitostí spojených s hustotou. Když se koupal, všiml si, že hladina vody stoupá a klesá podle toho, jak do vany vstupuje a vystupuje. Jinými slovy, uvědomil si, že vytlačené množství vody lze použít k měření objemu. S hustotou si to ale nespojil hned. K tomuto propojení dospěl až po dlouhém období přemýšlení o problému a hledání řešení.

Samotný akt tvoření je ve skutečnosti jen málo víc než soustředěné přemýšlení o tom, jak vyřešit určitý problém – a to děláme všichni. Potvrdila to řada experimentů, například známý „experiment s krabičkou“ psychologa Karla Dunckera.

V tomto pokusu požádal Duncker účastníky, aby připevnili svíčku na dřevěné dveře s použitím pouze svíčky, zápalek a krabičky s hřebíky. Zjistil, že existují tři možná řešení – roztavit vosk a svíčku jím přilepit, přibít svíčku přímo na dveře a nakonec vysypat hřebíky z krabičky, krabičku připevnit na dveře a svíčku do ní postavit – a že myšlenkové postupy vedoucí k těmto řešením byly u všech účastníků v zásadě stejné.

Například každý, koho napadlo připevnit na dveře samotnou krabičku, procházel stejným myšlenkovým procesem: nejprve vyloučil jiné nápady, pak uvažoval o tom, že by z hřebíků vytvořil jakousi plošinku, a nakonec ho napadlo použít jako plošinku přímo krabičku.

Inovace tedy nevzniká z náhlých geniálních záblesků. Stejně tak téměř nikdy není výsledkem práce jediného člověka. Všechno, co vytváříme – ať je to jakkoli novátorské nebo zajímavé – stojí na práci tisíců lidí a generací před námi, kteří k našim myšlenkám nějak přispěli.

Žádný výtvor není zcela nový. Všechny navazují na práci nesčetných (a často bezejmenných) myslitelů minulosti.

Uvažujme například o příběhu Edmonda, dvanáctiletého černošského otroka z ostrova Réunion, jemuž se připisuje objev způsobu, jak uměle opylovat vanilkové lusky. Před jeho objevem se vanilka pěstovala prakticky jen v Mexiku, protože jinde – včetně Evropy – chyběly vhodné podmínky pro její přirozené opylení.

Edmondův pán, Ferréol Bellier-Beaumont, byl botanik a dobře znal novinky v oboru, mimo jiné práci přírodovědce Konrada Sprengela, který prokázal, že rostliny se rozmnožují pohlavně. Tyto poznatky Edmondovi předal, když mu ukazoval, jak ručně opylovat meloun. Později si Edmond uvědomil, že podobný postup lze použít i u vanilky. Bez Ferréola, Sprengela a nesčetných myslitelů před nimi by Edmond nikdy nedokázal „vymyslet“ metodu opylování vanilkových orchidejí.

Tento proces navazování na předchozí inovace je nepřetržitý a s každým novým výtvorem vznikají nové příležitosti pro další zlepšení. Každé nové řešení přináší řadu výhod, ale zároveň otevírá i nové, předem netušené problémy, které je třeba znovu kreativně řešit.

Vynález a vývoj Coca-Coly – od patentovaného léku prodávaného v lahvích až po osvěžující nápoj v plechovkách – například vyřešil mnoho potřeb, třeba i přání amerických vojáků v Koreji mít k dispozici přenosné limonády v plechovkách. Zároveň však Coca-Cola vytvořila i vlastní problémy: vysoký obsah kukuřičného sirupu s fruktózou v receptuře přispívá k obezitě ve Spojených státech, nadbytek kofeinu může způsobovat zvracení či průjem a hliníkové plechovky se na skládkách rozkládají řadu let.

I řešení problému hliníkového odpadu však vedlo k něčemu novému – k širokému rozšíření recyklace hliníku.