Jak funguje Asie

V posledních desetiletích předvedly Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan jedny z nejimpozantnějších rozvojových úspěchů, jaké svět kdy viděl. Další asijské země – například Malajsie, Thajsko a Filipíny – se snažily jít v jejich stopách. Hospodářský růst, kterého dosáhly, však byl udržitelný jen po omezenou dobu.

Co tedy způsobilo, že se tyto ekonomiky vyvíjely tak odlišně? Pro úspěšný rozvoj existuje určitá posloupnost kroků, které mohou státy podniknout – a je zásadní dodržet jejich správné pořadí. Ostatně, nejdřív se učíme chodit a teprve potom běhat.

V následujícím textu se podíváme na tyto kroky a politiky a ukážeme si, jak lze stát postupně proměnit v ekonomickou velmoc. Z tohoto shrnutí se dozvíte:

• proč může být finanční deregulace škodlivá pro hospodářský rozvoj,
• proč je drobné zemědělství ve skutečnosti efektivnější než velkofaremní,
• a proč Jižní Korea podporovala tři různé výrobce automobilů na svém malém domácím trhu.

Asie byla dlouho pozadu za technologickým pokrokem Západu. Později však Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan a v poslední době i Čína začaly ztrátu dohánět a dnes patří mezi ekonomické velmoci. Jak se jim to podařilo?

Úspěšné asijské státy podpořily drobné rodinné hospodaření, místo aby se předčasně vrhaly do velkofaremního zemědělství. Malé rodinné farmy maximalizují výnosy díky efektivnímu využití dostupné pracovní síly, zatímco velké farmy vytvářejí málo pracovních míst a často i nižší zemědělskou produkci.

Na první pohled to může znít paradoxně – obrovské farmy působí jako nejefektivnější způsob produkce potravin. Na rozdíl od průmyslu však v zemědělství prosté zvětšování měřítka samo o sobě nepřináší vyšší výnosy ani lepší kvalitu. Ty lze zvýšit především díky hnojivům a intenzivní lidské práci.

Mechanizace, která je pro velké farmy typická, může být v chudých zemích dokonce škodlivá: snižuje počet pracovních míst v zemědělství a často i výnos na jednotku plochy. Mechanizace dává smysl jen tam, kde je nedostatek pracovní síly – což v chudých zemích obvykle neplatí. Naopak techniky náročné na lidskou práci jsou klíčové pro dosažení co nejvyšších výnosů.

Například zelenina snášející stín, jako je celer, může růst pod vyššími rostlinami. Na stejném pozemku tak lze pěstovat více plodin najednou – ovšem jen za cenu ruční výsadby a sklizně. Takové postupy vedou k výnosům, které výrazně převyšují výsledky velkých, vysoce zmechanizovaných farem.

Podpora rodinného hospodaření má navíc další zásadní přínos: vytváří pracovní místa v rozvojových zemích. Protože průmysl a sektor služeb jsou v chudých zemích slabé, nemá většina lidí jinou reálnou možnost obživy než zemědělství. Dává tedy smysl mít zemědělský sektor založený na malých rodinných farmách, které poskytují mnoho pracovních míst – alespoň do doby, než se objeví lepší alternativy zaměstnání.

Jak tedy konkrétně podpořit rodinné hospodaření? Nejprve je nutné vyřešit otázku půdy: kdo ji vlastní a kdo ji skutečně potřebuje? Řešením je pozemková reforma – tedy přerozdělení půdy mezi obyvatelstvo.

Podívejme se na několik zemí, kde pozemková reforma významně přispěla k hospodářskému rozvoji.

Začněme Japonskem. Po druhé světové válce se regulace prosazované Spojenými státy potýkaly s nízkou podporou veřejnosti, mimo jiné kvůli neoblíbenosti samotných amerických okupačních sil. Zemědělský poradce Wolf Ladejinsky měl však jasno: jako svědek ruské revoluce chápal, že pozemková reforma je klíčová pro získání podpory venkovské chudiny. Jeho vliv vedl k překvapivě radikálnímu legislativnímu kroku.

Základem reformy bylo zavedení maximální výměry tří hektarů na jednu farmu. Velcí vlastníci půdy tak museli odevzdat přebytečnou půdu, která byla následně přerozdělena chudším rolníkům. Výsledek? Na počátku 50. let vzrostla zemědělská produkce i spotřeba na venkově nad předválečnou úroveň a výrazně se snížila majetková nerovnost.

Dalším příkladem úspěšné pozemkové reformy je Tchaj-wan po čínské občanské válce, kdy poražená vláda Kuomintangu uprchla na tento ostrov. Do roku 1953 se – i na doporučení amerických poradců – rozhodla získat širší podporu veřejnosti právě prostřednictvím pozemkové reformy. Výsledky byly ohromující.

Přerozdělením půdy v hodnotě odpovídající 13 procentům tehdejšího HDP vzrostl podíl farmářů, kteří hospodařili na vlastní půdě, z 30 procent v roce 1945 na 64 procent v roce 1960. Současně se Giniho koeficient – standardní ukazatel nerovnosti, kde 0 znamená dokonalou rovnost a 1 maximální nerovnost – zlepšil z 0,56 na počátku 50. let na 0,33 v polovině 60. let.

Po těchto reformách se hrubá produkce potravin v Japonsku zvýšila o polovinu a na Tchaj-wanu o tři čtvrtiny. V obou případech tak vznikl stabilní ekonomický základ pro další růst.