Jak být sám

Představte si muže, který bydlí kousek od vás. Žije sám. Často ho vídáte, jak se toulá po okolí – a zdá se, že si to kupodivu užívá. Jaký to musí být loser, říkáte si. Žádný „zdravý“ člověk přece nemůže mít rád tolik samoty. Jenže v tom se mýlíte.

Samota může být nesmírně silná a pozitivní. Ti z nás, kteří ji skutečně prožívají, mohou být ve výsledku mnohem vyrovnanější, zdravější a uvolněnější než ostatní. To ale neznamená, že bychom měli opustit své přátele a partnery a žít jako poustevníci. Existuje šťastný střed – a právě ten se pokusí přiblížit následující kapitoly.

Dozvíte se také, jak zajistit, aby vaše děti měly dostatek času o samotě; proč je koupel skvěle strávený čas; a proč společnost na samotáře často hledí s nedůvěrou.

Přejete si někdy mít víc času jen pro sebe? Dnešní společnost na nás klade silný tlak, abychom byli neustále společensky aktivní a soustředili se na práci – a na sebe pak zbývá čím dál méně prostoru.

Přitom právě čas strávený o samotě může výrazně zlepšit vaši osobní pohodu i kreativitu. Především proto, že vám umožňuje objevit své skutečné „já“. Když jste sami, můžete se soustředit na hlubší pochopení toho, kým jste a co je pro vás opravdu důležité. Teprve když trávíte čas o samotě, oproštěni od vnějších vlivů, můžete tyto podstatné části sebe sama vůbec zahlédnout.

Slavný autor Henry David Thoreau strávil více než dva roky sám v lesích u Walden Pond, kde znovu objevoval sám sebe. Tento čas mu umožnil promyslet vlastní hodnoty i hodnoty společnosti kolem něj. Výsledkem byla jeho průlomová kniha Walden, vydaná v roce 1854.

Takto vědomě prožívaná samota dokáže odemknout a znásobit vaši tvořivost. Mnoho tvůrčích osobností z nejrůznějších oborů považuje samotu za hlavní zdroj své kreativity. Vlivná spisovatelka Virginia Woolfová byla přesvědčena, že samota je pro tvůrčí práci naprosto zásadní. Ve své knize z roku 1929 A Room of One’s Own viděla právě nedostatek samoty jako jednu z hlavních příčin toho, proč tehdy existovalo relativně málo ženských autorek. Podle Woolfové ženám nechyběl talent, představivost ani inteligence – chyběl jim čas být o samotě, aby jejich kreativita mohla rozkvést.

Vztah mezi samotou a radostí z tvůrčí svobody se vine celými dějinami. Dalším příkladem je herečka Greta Garbo. Ve věku 35 let, po účinkování v osmadvaceti filmech, se rozhodla odejít do ústraní a žít jednoduchý, převážně osamělý život. Nepřestala se stýkat s lidmi, ale tím, že si dopřávala dostatek času o samotě, mohla si naplno užívat klidu i vlastní kreativity.

Nezapomínejte proto plánovat čas jen pro sebe a učte se prožívat radost ze samoty.

Teď, když už znáte výhody času stráveného o samotě, možná si kladete otázku, jak takovou klidnou samotu vlastně najít. Jedním z nejlepších způsobů je uniknout z města a vyrazit do přírody.

Když se do přírody opravdu ponoříte, můžete znovu pocítit propojení se světem kolem sebe. Aby se to podařilo, je dobré být skutečně sám – i přítomnost psa může být rušivým elementem. Když jste zcela o samotě a soustředíte svou pozornost na přírodní prostředí kolem sebe, začnete se cítit s přírodou spojeni.

Toto spojení je krásný, někdy až mystický zážitek. Thoreau i další lidé, kteří se snažili uniknout tlaku společnosti prostřednictvím samoty, jej popisovali jako transcendentní – jako setkání s něčím, co přesahuje naši běžnou vědomou mysl. Někteří v takových chvílích nacházejí spiritualitu, jiní „jen“ hlubokou radost a štěstí. V každém případě však platí, že bez samoty se k opravdově transcendentnímu prožitku dostáváme jen těžko.

Například ve středověku, ať už se někdo připravoval na život mnicha, nebo rytíře, vždy před zasvěcením do své role trávil určitou dobu v samotě. Toto období se nazývalo bdění a mělo člověka připravit na další fázi života.

Podobný rituál najdeme i v Austrálii, kde jsou mladí Aboridžinci posíláni na tzv. „walkabout“ – několikaměsíční období samoty v divočině, které je má připravit na dospělost.

V mnoha kulturách napříč dějinami bylo trávení času o samotě považováno za nezbytný krok na cestě k dospělosti a plnoprávnému členství ve společnosti. V další kapitole se podíváme na to, proč jsou lidé, kteří vyhledávají samotu, přesto často označováni za sobecké, nepřirozené – a někdy dokonce nebezpečné.