Jaderné havárie

Když Japonsko zasáhlo silné zemětřesení a následná tsunami, jedna z jeho pobřežních jaderných elektráren, Fukušima 1, zažila katastrofální roztavení reaktoru. Německá kancléřka Angela Merkelová v důsledku toho prakticky přes noc změnila svůj dříve vstřícný postoj k jaderné energii v hlubokou nedůvěru.

Tato katastrofa byla nejnovější kapitolou v dějinách jaderné energetiky. Podobné havárie jsou sice vzácné, ale natolik děsivé, že dokážou trvale ovlivnit veřejné mínění. Jaderná energie bývala považována za zdroj, který drží klíč k zelenější budoucnosti. Po Fukušimě se však toto vnímání výrazně změnilo.

Při pohledu do historie jaderné energie uvidíte, jak desetiletí vývoje vedla společnost k bezpečnějším a stabilnějším způsobům jejího využívání. Vzhledem k relativně krátkým dějinám jaderných technologií nás příští roky mohou dovést do nové jaderné éry, zbavené dnešních obav.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak desetiletí technologického pokroku určila osud dvou fukušimských elektráren; proč lidská chyba sehrála zásadní roli při havárii v Černobylu; a proč by se „bezpečné“ číslo pro jaderný odpad mohlo změnit z 30 000 na 300 let.

Na konci devatenáctého století Nikola Tesla náhodou objevil účinky ionizujícího záření. O několik let později, v roce 1896, po dalším výzkumu a experimentech publikoval Wilhelm Röntgen první práci o tomto jevu. Krátce nato se vědci po celém světě začali novým fenoménem intenzivně zabývat.

Marie a Pierre Curieovi brzy objevili radioaktivní prvek, který nazvali radium. Pod povrchem tehdejšího nadšení se však skrývalo temné tajemství: záření je smrtelně nebezpečné. Průkopníci výzkumu si jeho škodlivých účinků nebyli vědomi a téměř všichni na ně nějak doplatili.

Teslovo zdraví se zhoršovalo po opakovaném vystavení záření. Asistent Thomase Edisona zemřel na následky těžkého ozáření. Pierre Curie byl dlouhodobou prací s radioaktivními látkami výrazně oslaben.

Současně byly objevovány nové lékařské aplikace záření. Protože se však ještě nevědělo, jak nebezpečné může být, ti, kdo tyto nové metody používali, často zanedbávali ochranná opatření. Rentgenové přístroje se rychle staly běžným diagnostickým nástrojem, ale technici, kteří s nimi denně pracovali, trpěli leukémií a šedým zákalem.

Dnes zdravotníci používají přísná ochranná opatření, aby se vyhnuli nadměrnému ozáření. Navzdory zdravotním rizikům však záření nabízelo řadu slibných možností. Radiová terapie, při níž jsou nádory vystaveny působení radia, se stala jedním z mála účinných způsobů léčby rakoviny své doby.

Myšlenka „léčivé síly“ záření se však stala vítanou příležitostí pro nezodpovědné podnikatele – často s tragickými následky. Podnikatel William Bailey vytvořil „léčivý přípravek“, který byl v podstatě voda obohacená malým množstvím radioaktivních látek. Jeho tonikum Radithor bylo populární, dokud lidé nezačali vážně onemocnět. Milionář Eben McBurney Byers, který tonikum ve velkém množství užíval, trpěl těžkým odvápněním kostí, až se mu čelist téměř úplně rozpadla.

Podobné tragédie změnily veřejné vnímání záření a staly se jedním ze zdrojů dnešního strachu z tohoto jevu. Tyto obavy se ještě prohloubily, když vědci začali zkoumat další využití jaderné energie – vývoj atomové bomby.

Na konci 30. let 20. století si veřejnost dobře uvědomovala nebezpečí ionizujícího záření a jeho smrtící potenciál. Přesto zastánci vývoje atomové bomby tvrdili, že by mohla ukončit druhou světovou válku s menšími ztrátami na životech, než jaké by přineslo její pokračování.

Spojené státy byly první zemí, která bombu skutečně sestrojila, ale němečtí vědci jim byli v závodě o jadernou zbraň v patách. Američtí odborníci pracovali v přísně utajovaných laboratořích ve státě Washington a v Novém Mexiku a vláda pro tento projekt získala některé z nejvýznamnějších vědců své doby. Mnozí z nich, včetně Alberta Einsteina, uprchli před nacistickým režimem.

V Německu zřídili nacisté vlastní jaderný program na univerzitě v Lipsku. Vedl jej Werner Heisenberg, nositel Nobelovy ceny a jeden z mála světově uznávaných jaderných fyziků, kteří z Německa před nacisty neuprchli.

Přestože v obou zemích pracovali špičkoví odborníci, závod o atomovou bombu provázely i smrtelné nehody. Dva američtí vědci, Harry Daghlian a Louis Alexander Slotin, připravovali štěpné materiály pro bomby, ale nedodrželi potřebná bezpečnostní pravidla. Vystavili se tak smrtelným dávkám záření a stali se jedinými americkými oběťmi vývoje atomové bomby.

V Lipsku zase při pokusu o vyvolání řízené jaderné reakce vypukl požár, který si vyžádal životy několika německých vědců.

Spojené státy nakonec bombu sestrojily jako první, ale představitelé si plně neuvědomovali rozsah destrukce, jaký nová zbraň způsobí. Když byla bomba svržena na Japonsko, vědci byli šokováni, že v okruhu zhruba 12 mil od epicentra vzplanulo prakticky vše hořlavé. Zatímco účinky uvolněného záření dokázali zhruba odhadnout, podcenili intenzitu tepelné energie výbuchu.

Přibližně 83 000 Japonců zahynulo, mnozí další zemřeli v následujících desetiletích na rakovinu způsobenou ozářením. Během druhé světové války se tak ničivý potenciál jaderné energie projevil v plné síle. Po válce vyvstala otázka, jak tento potenciál udržet pod kontrolou.