Indie po Gandhím

Po Číně je Indie druhou nejlidnatější zemí světa. Má však něco, co Čína nemá – nepřerušenou tradici demokratických voleb od svého osamostatnění od britské nadvlády v roce 1947. Už to samo o sobě je pozoruhodný úspěch, vezmeme‑li v úvahu, že etnická, náboženská a jazyková rozmanitost Indie je větší než v celé Evropě.

Právě tato rozmanitost vedla řadu komentátorů, domácích i zahraničních, k pochybnostem, zda může Indie vůbec existovat jako jednotná, sekulární republika. Indie sice tyto pochybnosti do značné míry rozptýlila, její rozmanitost a geografická velikost se však ukázaly jako výzva v jiných ohledech.

Indie vznikla na základě britského rozhodnutí rozdělit bývalou Indickou říši na státy s muslimskou a hinduistickou většinou – Pákistán a Indii. Následovalo rozsáhlé násilí a masová migrace, které od té doby zatížily vztahy mezi oběma státy a vedly k několika válkám.

Navzdory neuvěřitelným překážkám však Indická republika přetrvala. Na jejím území žije přes miliardu obyvatel, kteří mluví více než 720 jazyky a dialekty a pravidelně se účastní demokratických voleb. Ačkoli byla indická demokracie opakovaně vystavena vážným zkouškám, budoucnost této dynamicky se rozvíjející jihoasijské země vypadá slibně.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak Indie zvládla největší uprchlickou krizi v dějinách lidstva, proč byla země po určitou dobu řízena jedinou skutečnou ženskou diktátorkou dvacátého století a proč se sporný region Kašmíru opakovaně objevuje v titulcích světových médií.

Jakýkoli příběh moderní Indie musí začít u britské nadvlády. Od sedmnáctého století Britové postupně posilovali svou přítomnost v tomto regionu. Roku 1858 byla Indie formálně podřízena britské koruně v systému známém jako Britský rádž.

Britové vládli téměř 300 milionům Indů, kteří mluvili stovkami jazyků a vyznávali řadu různých náboženství. Převládající názor britské elity byl, že Indie jako celek nikdy nebude schopna samosprávy. Jak by mohla země s více etniky, jazyky a náboženstvími než celá Evropa přežít jako jednotná, samostatně řízená republika?

Tento pohled dobře vystihuje poznámka britského koloniálního úředníka Johna Stracheyho z roku 1888: Španělsko je si podle něj podobnější se Skotskem než Bengálsko na východě Indie s Paňdžábem na západě.

Indický národní kongres (Indian National Congress, INC), politické hnutí založené v roce 1885, s tímto názorem zásadně nesouhlasil. Jeho cílem bylo sjednotit obyvatele napříč Indií – bez ohledu na jazyk, rasu či náboženství – v rámci jediné indické národní identity. Věřil, že Indie může být životaschopným, nezávislým státem.

Ve třicátých letech, kdy indické hnutí za nezávislost nabíralo na síle, se britské postoje neměnily. Winston Churchill například předpovídal, že nezávislá Indie rychle upadne do nekonečné občanské války a etnického násilí.

Teprve po druhé světové válce se britský postoj k Indii začal měnit. Válka Británii ekonomicky vyčerpala natolik, že už nebyla schopna udržovat nákladné koloniální impérium. Požadavky INC na nezávislost tak začaly nabývat reálných obrysů.

Dne 15. srpna 1947 se zrodila Indie jako demokratická republika složená z 28 států, z nichž některé byly větší než Francie. Tento úspěch byl pozoruhodný v mnoha ohledech. Mise INC sjednotit celou Indii vyžadovala souhlas více než 500 autonomních, historických útvarů známých jako „knížecí státy“, aby se připojily k novému demokratickému experimentu. Pouze tři se zpočátku rozhodly k Indii nepřipojit.

Dva z nich, Džunágadh a Hajdarábád, byly nakonec novou indickou vládou prostě anektovány. Třetí, Džammú a Kašmír, se stal mnohem komplikovanějším problémem, k němuž se ještě vrátíme.

Jednota Indie představovala mimořádný úspěch v dějinách politického myšlení. Indický politický teoretik Sunil Khilnani dokonce prohlásil, že vznik Indické republiky byl třetím velkým experimentem s demokracií v moderní době – po francouzské a americké revoluci.

Nová indická vláda ovládaná Indickým národním kongresem (INC) odrážela pozoruhodnou povahu nově vzniklého státu. Kabinet tvořili muži i ženy pěti různých náboženství – buddhismu, hinduismu, islámu, sikhismu a křesťanství – pocházející ze všech částí Indie.

Duchovním „otcem národa“ byl samozřejmě Mahátma Gándhí. Všechny projevy a průvody pořádané v Den nezávislosti v hlavním městě Novém Dillí začínaly vzpomínkou na něj. Gándhí, jehož úsilí o sjednocení Indie bylo nedílnou součástí této historické chvíle, však v Dillí neslavil. Místo toho právě zahajoval čtyřiadvacetihodinový půst v Kalkatě.

Gándhího půst byl protestem proti hinduisticko‑muslimskému násilí, které vedlo k rozdělení Britské Indie na dva státy – Indii a Pákistán. Ačkoli v Indii žila řada náboženských komunit, většinu obyvatel tvořili hinduisté. Na severozápadním a severovýchodním okraji země však převládal islám.

Gándhí podporoval vznik jednotného státu, který by sdružoval všechny Indy bez ohledu na náboženství. Proti sjednocené Indii stáli muslimští političtí vůdci v čele s Muhammadem Alím Džinnáhem. Ten v srpnu 1946 zorganizoval tzv. Den přímé akce – masový protest v Kalkatě požadující samostatný muslimský stát. Demonstrace přerostla v náboženské nepokoje, při nichž zahynulo asi 4 000 lidí, a spustila řetězec událostí, které si nakonec vyžádaly více než milion obětí.

Gándhí byl rychle se šířícím násilím zdrcen. Vydal se proto na 116 mil (asi 185 kilometrů) dlouhou cestu bos po rozpadajícím se britském dominiu a snažil se uklidnit jak muslimské, tak hinduistické komunity. Jeho snaha však byla marná.

Stupňující se náboženské násilí po celé Indii přesvědčilo Brity, aby zemi rozdělili na dva nové státy. S realitou rozdělení přišly obavy z další eskalace násilí, což vedlo během několika týdnů k přesídlení více než deseti milionů uprchlíků – hinduistů i muslimů – mezi oběma novými státy. Nikdy v dějinách lidstva nebylo v tak krátkém čase nuceno migrovat tolik lidí.

Gándhí se však nenechal odradit. V naději, že zastaví migraci a násilí, pokračoval v cestách po celé zemi, kázal nenásilí a držel půsty. Hinduističtí extremisté však jeho úsilí o ochranu indických muslimů vnímali jako zradu. Dne 30. ledna 1948 Gándhího během modlitebního shromáždění zastřelil jeden z nich – Náthurám Gódse.