Imaginární společenství

Většinu dějin žila většina lidstva v říších. Na rozdíl od moderních národních států neměly říše pevně vymezené hranice. Královské sňatky, dobyvačné války a náboženské konverze byly způsoby, jak říši rozšířit. Tak se území, která dnes pokrývají moderní Španělsko, Británii a Itálii, stala součástí jedné říše – římské – a Persie, Afghánistán a Indie patřily do jiné – Mughalské říše.

Na konci osmnáctého století se však začala prosazovat nová myšlenka: nacionalismus. Ten tvrdil, že Bulhaři, Češi a Srbové by neměli žít na jednom území ovládaném habsburskou dynastií, ale měli by mít své vlastní státy. Šlo o nový typ „představované komunity“.

Všechny komunity větší než vesnice jsou nějakým způsobem představované, protože lidé nikdy nemohou osobně znát víc než hrstku svých spolupříslušníků. Říše často chápaly příslušnost v náboženských nebo dynastických kategoriích. Národy však byly jiné. Patřit do stejné komunity znamenalo patřit ke stejné národnosti – a tu bylo nejprve třeba vymezit.

Jak tedy došli Španělé k přesvědčení, že jsou Španělé, a Alžířané k tomu, že jsou Alžířané? To se dozvíme v následujících úryvcích, v nichž budeme zkoumat vznik národnosti a nacionalismu. Po cestě se mimo jiné dozvíte, proč se nacionalismus podobá spíše náboženskému způsobu myšlení než politickým ideologiím, jak hledání nových trhů ze strany knihkupců přispělo k jeho vzestupu a proč se studium jazyků stalo takovou bolestí hlavy pro vládce říší.

Do tohoto světa vstupujeme za podmínek, které si nevybíráme. Naše genetická výbava, rodiče i fyzické schopnosti jsou dány náhodou. Jedinou jistotou v životě je smrt. Tyto dvě skutečnosti – nahodilost existence a nevyhnutelnost smrti – lidstvo vždy tížily. Pokusy je pochopit stojí v jádru většiny tradičních systémů víry.

Moderní způsoby myšlení naopak mlčí o otázkách, které nelze vyřešit vědou, a proto nemají liberálové ani marxisté mnoho co říci o nesmrtelnosti. Nacionalisté však ano. A právě to je zde klíčové sdělení: Nacionalismus není náboženství, ale je blíže náboženským systémům víry než moderním politickým ideologiím.

Zaměřme se na cenotafy, jeden z nejzajímavějších symbolů nacionalismu. Tyto památníky jsou věnovány bezejmenným vojákům a právě tato anonymita dává těmto duchovním hrobům jejich význam. Protože připomínají „Neznámé vojáky“, kteří postrádají individuální identitu, stávají se symboly něčeho většího. Ztělesňují nejvyšší oběť – smrt za vlast. Cenotafy naznačují, že ti, kdo obětují život za něco většího než oni sami, žijí navždy. V tom se nacionalismus podobá náboženským světovým názorům.

Víry jako buddhismus, křesťanství či islám dokázaly přežít tisíciletí v desítkách různých společností, protože se dotýkají hlubokých lidských intuic. Přinášejí naději, že za zdánlivě nahodilým tokem života musí existovat hlubší smysl. Ať už mluví o karmě nebo o posmrtném životě, náboženství tento smysl nacházejí tím, že spojují mrtvé, živé a ještě nenarozené do věčného řetězce smrti a znovuzrození.

Vzhledem k této podobnosti mezi nacionalismem a náboženským myšlením není překvapivé, že první z nich se objevil právě ve chvíli, kdy druhé sláblo. Po tisících let, kdy byla víra považována za samozřejmost, ztratilo náboženství v osmnáctém století v Evropě svou samozřejmou věrohodnost. Bylo to období osvícenství, intelektuálního hnutí, které kladlo důraz na lidský rozum spíše než na náboženskou tradici.

Ústup náboženství však rozhodně neodstranil utrpení, na které byl zčásti reakcí. Naopak – zanechal v srdci moderního života prázdnotu. Bez ráje se existence jevila nesnesitelně svévolná. Bez vyhlídky na spásu a život v posmrtném světě se představovaná komunita národa stávala stále přitažlivější.

Než se však podíváme na samotný nacionalismus, zaměřme se podrobněji na kulturní systémy, které k němu vedly.

Představte si následující scénu. Je sedmnácté století a nacházíme se v Mekce, nejsvětějším městě islámu, kde se setkáváme se dvěma poutníky. Jeden pochází z Maguindanaa, sultanátu na Filipínách, a druhý je Berber z marockých hor. Tito dva cizinci se nikdy předtím neviděli, nerozumějí si ve svých mateřských jazycích a dodržují odlišné kulturní zvyky, přesto se považují za „bratry“. Proč? Protože mají jednu zásadní věc společnou – arabštinu, posvátný jazyk Koránu a všech muslimů.

Klíčové sdělení je jasné: Posvátné jazyky byly lepidlem, které drželo velké říše a náboženské komunity pohromadě.

Náboženské a imperiální jazyky, jako koránská arabština, čínština či latina, měly tři charakteristické rysy. Za prvé byly především psané a čtené, nikoli mluvené. Vytvářely tedy spíše komunity znaků než komunity zvuků. Jak to fungovalo, si lze představit na příkladu matematických symbolů. Thajci a Rumuni mají pro znak „plus“ ve svých jazycích různá pojmenování, ale oba rozpoznají tentýž křížový symbol.

Za druhé to byly jazyky pravdy. Učit se jim nebylo totéž jako učit se například francouzsky. Běžné či lidové jazyky nebyly božsky inspirované jako latina nebo koránská arabština. Nemohly poskytnout přístup k pravé podstatě věcí. Proto vzdělaní Evropané mluvili o pěstování řepy německy či švédsky, ale při diskusích o filozofii a teologii přecházeli do latiny. I proto mnohé katolíky šokovala Lutherova myšlenka, že by Bible mohla být přeložena do národních jazyků. Podle jejich názoru nebylo možné sdělovat náboženské pravdy v ničem jiném než v privilegovaných jazycích.

Tento pohled na posvátnost určitých jazyků a jejich schopnost zprostředkovat pravdu formoval i představy o členství v říších a náboženských komunitách. Vládnoucí vrstva čínské říše například schvalovala „barbary“, kteří se pomalu učili psát znaky Střední říše – znamenalo to, že se stávají civilizovanými. Právě zvládnutí jazyků pravdy umožnilo Mongolům stát se Číňany a tureckým nomádům stát se muslimy. Když mohl být do těchto náboženských komunit a říší přijat v zásadě kdokoli, neexistoval důvod, proč by tyto útvary nemohly pokračovat v nekonečné expanzi.

Proč se tedy zdá, že náboženství v pozdním středověku upadalo? Stručně řečeno kvůli vernacularizaci – tedy tříštění sdílených jazyků pravdy a jejich nahrazování místními jazyky. Jak uvidíme v následující části, tento proces byl do značné míry poháněn kapitalismem a rozvojem knihtisku.