Identita

Současná společnost čelí vážným a znepokojivým problémům. Hnutí Black Lives Matter upozornilo na policejní rasismus a brutalitu, zatímco hnutí #MeToo se snaží bojovat proti sexuálnímu obtěžování a měnit naše pracoviště k lepšímu. Přesto si mnozí z nás, kteří žijí v moderních liberálních demokraciích, často neuvědomují, jaké máme štěstí. Rasová diskriminace je formálně nezákonná, akceptace homosexuality je historicky nejvyšší a ženám je umožněno usilovat o vyšší vzdělání i kariéru. Ještě před jednou či dvěma generacemi to nebylo samozřejmé.

V knize Identita Francis Fukuyama vysvětluje problémy spojené s dnešní identitní politikou. Souhlasí s tím, že naše státy v sobě stále skrývají vážné nespravedlnosti, zároveň však ukazuje, jak mohou identity společnost rozdělovat a bránit nám ve vytváření soudržných komunit.

V tomto shrnutí se dozvíte, kteří myslitelé byli klíčoví při formování myšlenky identity; proč hnutí za manželství pro všechny není primárně o dědických právech; a co můžeme dělat pro budování inkluzivnějších identit.

Získali jste někdy sportovní ocenění, pracovní vyznamenání nebo akademické uznání? Pokud ano, bezpochyby jste cítili hrdost a spokojenost. Radost, kterou přináší uznání a ocenění, patří k nejsilnějším pocitům v životě a je to přirozená reakce, kterou sdílíme všichni.

Tato skutečnost byla známa už ve starověkém Řecku, kde se učenci domnívali, že všichni toužíme po pozitivním hodnocení své hodnoty a důstojnosti. Filozof Sokrates dokonce tvrdil, že jde o výraznou část naší duše: thymos.

Při zkoumání lidské přirozenosti Sokrates rozlišil tři části lidské duše. První se soustředí na naše primitivní touhy, jako je žízeň či hlad. Druhá je racionálnější – je to hlas, který nám říká, abychom se vyhnuli zkaženému masu, i když máme hlad. Vedle těchto dvou však existuje třetí část, thymos, která touží po důstojnosti a uznání od ostatních lidí.

Pokud se nám od naší komunity dostává pozitivního hodnocení, cítíme hrdost a štěstí. Pokud ne, prožíváme hněv z toho, že jsme podhodnoceni, nebo stud, že nenaplňujeme očekávání ostatních.

A právě thymos je klíčový pro pochopení dnešní identitní politiky – tendence lidí vytvářet politické aliance na základě příslušnosti k určité skupině. Identitní politika je v thymu zakořeněná, protože se točí kolem boje konkrétní skupiny za důstojnost a uznání.

Podívejme se na hnutí za manželství pro všechny. V posledních dvaceti letech, pod tlakem rostoucí veřejné podpory, mnoho zemí legalizovalo manželství osob stejného pohlaví. Pro zúčastněné páry existují zjevné ekonomické motivy, které jejich touhu uzavřít sňatek posilují: manželské páry obvykle získávají specifické daňové výhody a sňatek má důležité právní důsledky, například v oblasti dědických práv.

Tyto otázky by však bylo možné vyřešit i prostřednictvím registrovaného partnerství či občanského svazku, který často nabízí stejné právní a finanční výhody jako manželství – jen pod jiným názvem. Přesto jsou pro mnohé občanské svazky nepřijatelné. Pokud tedy poskytují stejné ekonomické a právní výhody jako manželství, za co vlastně zastánci manželství pro všechny bojují?

Odpověď spočívá v thymu. Podporovatelé manželství pro všechny usilují o rovné uznání. Občanské svazky sice umožňují homosexuálním párům právně spolu žít, zároveň však naznačují, že tento svazek je odlišný od heterosexuálního manželství. Zastánci proto chtějí, aby vlády jasně uznaly rovnocenný status a důstojnost párů stejného pohlaví.

Thymos nám tedy pomáhá pochopit, že uznání je základní lidskou touhou. Naše současné chápání identity je však mnohem novějšího data.

Dnes existuje bezpočet způsobů, jak vyjádřit svou identitu. Od hudby v našich telefonech a počítačích přes oblečení, které nosíme, až po texty, které čteme nebo posloucháme – drobná rozhodnutí se časem hromadí a vytvářejí mozaiku, která nás definuje. Je to tak běžná a nevědomá součást moderního života, že si ji sotva uvědomujeme. Vždy tomu tak ale nebylo.

Naše současné chápání identity má kořeny ve vzestupu individualismu v posledních pěti stoletích. Tento filozofický princip klade důraz na „vnitřní já“ v každém z nás.

Všechno začalo protestantskou reformací v šestnáctém století, kterou vedl německý kněz Martin Luther. Frustrovalo ho, že katolická církev trvá na kněžích jako prostřednících mezi Bohem a lidmi. Luther tvrdil, že vnitřní víra jednotlivého věřícího je důležitější než vnější církevní organizace a velkolepé rituály. Začal tak rozlišovat mezi vnitřním a vnějším já – rozlišení, které přetrvává dodnes.

Dalším klíčovým myslitelem v rozvoji individualismu byl ženevský filozof Jean-Jacques Rousseau. Zatímco Luther věřil, že vnitřní jedinec musí přijmout Boží milost, Rousseau představil sekulární verzi individualismu. Tvrdil, že vnitřní já existuje nezávisle na vnější společnosti a že vnější svět tvoří síť pravidel a tradic, které brání růstu našeho vnitřního štěstí a potenciálu.

Důraz, který Rousseau kladl na naše vnitřní já na úkor společenských konvencí, byl klíčovým krokem směrem k modernímu pojetí identity.

Tito dva myslitelé však nebyli abstraktní teoretici s hlavami v oblacích. Byli výrazně formováni dobou velkých materiálních změn. Růst individualismu byl spojen s procesem evropské modernizace – sérií sociálních a ekonomických proměn, které pokračují dodnes.

Jedním z příkladů evropské modernizace byla komerční revoluce, probíhající zhruba mezi třináctým a osmnáctým stoletím. V tomto období vzrostl přeshraniční obchod a technologické inovace, jako například knihtisk, zásadně změnily každodenní život. Vzkvétala nová odvětví, například profesionální bankovnictví, a na trh přicházelo množství nových produktů. Vznikaly nové sociální třídy a moderní život se všemi svými vzrušujícími rozmanitostmi začal nabývat konkrétní podoby.

V kombinaci s Lutherovou reformací poskytla modernizace obyčejným lidem bezprecedentní míru volby a příležitostí v jejich životech. Není tedy divu, že právě v tomto prostředí se zrodil individualismus.