Huế 1968

Od svého konce v roce 1975 zůstává válka ve Vietnamu výrazně přítomná v americkém kolektivním vědomí i v mezinárodním diskurzu. Pro mnohé se stala symbolem marnosti americké studené války. Neúnavný odpor severovietnamských sil spolu s masivními ztrátami na životech amerických vojáků byl vnímán jako důkaz, že pokus Spojených států zastavit šíření komunismu silou je odsouzen k neúspěchu.

Nebyl to však vždy převládající názor. Před rokem 1968 měla válka ve Vietnamu ve Spojených státech převážně podporu. Mnozí ji považovali za spravedlivý konflikt, v němž je vítězství jen otázkou času. Zásadní obrat v postoji veřejnosti k válce přinesla především jedna bitva – o starobylé město Huế.

Následující kapitoly vysvětlují průběh této bitvy a její dopad na americkou vojenskou strategii i domácí politiku. Dozvíte se mimo jiné, jak protiválečné nálady zničily politickou kariéru Lyndona B. Johnsona, jaké jsou základní principy městského boje a jakou symboliku nesla vlajka, kterou komunisté vztyčili nad Huế.

Více než čtyřicet let po skončení války zůstávají hrůzy vietnamského konfliktu hluboce zapsány v naší kolektivní paměti jako jeden z klíčových střetů studené války. Důvody tohoto konfliktu však sahají mnohem dál do minulosti.

Francie vládla území dnešního Vietnamu, Laosu a Kambodže pod názvem Francouzská Indočína od 19. století. Jak se po druhé světové válce začaly koloniální říše rozpadat, čelili Francouzi ve svých koloniích stále silnějším požadavkům na národní sebeurčení. Ve Vietnamu se ocitli ve válce s Viet Minhem, revoluční organizací usilující o nezávislost, vedenou Ho Či Minem. První indočínská válka trvala od roku 1946 do roku 1954.

Od roku 1950 podporovali francouzskou armádu američtí poradci a dodávky zbraní, přesto se Viet Minhu dařilo postupně získávat převahu. Nakonec se obě strany v roce 1954 v Ženevě dohodly na mírovém urovnání. Francouzi se stáhli a Vietnam se de facto stal nezávislým státem. Země však byla dočasně rozdělena na dvě části podél 17. rovnoběžky. Severní Vietnam se stal komunistickým státem, zatímco Jižní Vietnam republikou podporovanou Francií a Spojenými státy.

Volby plánované na rok 1956 měly toto dočasné rozdělení ukončit a zemi znovu sjednotit podle vůle obyvatel. Jižní vietnamská vláda však ženevské dohody porušila, když se ukázalo, jakým směrem se politický vítr ubírá. Americký prezident Dwight D. Eisenhower odhadoval, že komunisté by ve svobodných volbách získali kolem 80 procent hlasů. Volby se proto nekonaly. Spojené státy se rozhodly pevně postavit za Jižní Vietnam jako za západně orientovanou republiku, která měla bránit dalšímu šíření komunismu z komunistického Severu.

Toto rozhodnutí vedlo k tomu, že Viet Minh – nyní v jižní části země známý jako Vietkong – zahájil v Jižním Vietnamu ozbrojené povstání. Pro jeho příslušníky představoval jihovietnamský režim nedemokratický, západem podporovaný loutkový stát. Zdálo se téměř jisté, že nepopulární a slabá vláda v Saigonu Vietkongu podlehne. Americká intervence a příchod amerických bojových jednotek se tak staly jen otázkou času.

Americká intervence se brzy vymkla původnímu rozsahu, zejména za prezidentů Johna F. Kennedyho a jeho nástupce Lyndona B. Johnsona (LBJ). Oba byli rozhodně proti šíření komunismu, avšak právě Johnson po atentátu na Kennedyho v roce 1963 dramaticky zvýšil počet nasazených vojáků.

Pozemní operace oficiálně začaly v roce 1965 jako podpora rozsáhlých bombardovacích kampaní, které probíhaly už od roku 1964. Tyto nálety si vyžádaly podle odhadů kolem 1 000 vietnamských civilních obětí týdně. Do konce roku 1967 dopadlo na Vietnam více bomb než na Evropu během celé druhé světové války. Rozsah bombardování měl přimět Severní Vietnam k jednání.

Navzdory americkému tlaku však komunistické síly nejevily žádné známky ústupu. Mezi lety 1965 a 1966 dokonce severovietnamská ekonomika díky sovětské pomoci rostla a komunistické jednotky pomalu postupovaly na jih. Uvnitř americké vlády se začaly ozývat pochybnosti o smysluplnosti války.

Při bližším pohledu bylo zřejmé, proč byla bombardovací kampaň marná. Vietnam byl převážně zemědělskou zemí a postrádal větší množství průmyslových cílů, které by bylo možné účinně ničit ze vzduchu. Americká strategie vycházela ze zkušeností z Evropy za druhé světové války a pro podmínky ve Vietnamu byla zcela nevhodná.

Problém nebyl jen v tom. Oficiální statistiky ztrát naznačovaly, že Spojené státy vítězí, ale v praxi se zdálo, že každá smrt jednoho komunistického bojovníka inspirovala deset nových rekrutů. I ministr obrany Robert McNamara, dlouholetý zastánce bombardovací kampaně, se na konci roku 1967 smířil s tím, že tato strategie selhala. Jeho nejvyšší velitel ve Vietnamu, generál William Westmoreland, však zastával jiný názor.

FAKT: Do konce roku 1966 bylo ve Vietnamu nasazeno přibližně 385 000 amerických vojáků.