Hon na Hillary

Hillary Clintonová vstoupila do prezidentských voleb v USA v roce 2016 jako jednoznačně nejsilnější kandidátka v poli. Byla první dámou USA v době, kdy byl jejím manželem prezident Bill Clinton, působila jako senátorka za stát New York a v roce 2008 jen těsně prohrála souboj o demokratickou nominaci s Barackem Obamou, po jeho zvolení se však stala jeho ministryní zahraničí. Měla obrovskou známost jména i bohaté politické zkušenosti. Na obzoru se nezdál žádný vážný demokratický vyzyvatel a přeplněné republikánské pole působilo spíš jako špatný vtip. O nominaci se dokonce ucházel i moderátor reality show a neúspěšný podnikatel, který už šestkrát skončil v bankrotu. Přesto Clintonová prohrála.

Podle reportérky deníku The New York Times Amy Chozickové, která byla pověřena dlouhodobě sledovat Clintonovou kampaň, prohrála především proto, že nedokázala své poselství dostat k voličům. Její tvrdohlavost a hluboká nedůvěra k médiím způsobily, že se Clintonové skutečné, hlubší přednosti – ty, které by mohly voliče oslovit – téměř nedostaly na veřejnost.

Zpráva Amy Chozickové je osobní, ale rozhodně nestojí za to ji ignorovat. Byla u Clintonové od samého začátku, přes primárky a caucusy až po volební noc. Pokud má někdo nárok na zasvěcený pohled zevnitř, je to právě Chozicková.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak Hillary Clintonová pomáhala odhalovat rasistické segregacionisty na americkém Jihu, které státy USA podle ní „klidně mohli Američané v žertu přenechat Číňanům“ a jaký je její oblíbený biblický citát, k němuž se často vrací.

V roce 2013 se Amy Chozick rozhodla pro zásadní krok – nechala si zmrazit vajíčka. Uvědomovala si, že ji čeká několik velmi rušných let a že děti pro ni nebudou reálné dříve než někdy kolem roku 2016.

Už v roce 2011 získala svou vysněnou práci v The New York Times: měla se specializovat na Hillary Clintonovou a rodinu Clintonových a psát o nich pro noviny. V roce 2013 už se naplno šířily zvěsti, že se Clintonová znovu pokusí kandidovat na prezidentku, a autorčina práce tím získala zcela novou intenzitu. Tehdy jí došlo, že rodičovství se v jejím životě v dohledné době nejspíš neobjeví.

Liberální média, včetně Timesů, začala sestavovat speciální týmy, které měly sledovat to, co se téměř jistě rýsovalo jako historický prezidentský závod. V té době měla Hillary Clintonová v průzkumech podporu kolem 70 procent – její vítězství v roce 2016 se zdálo téměř nevyhnutelné. Možná se bude muset ukázat na několika charitativních bálech, ale to bylo tak všechno.

V liberálních kruzích byla Clintonová známá svými mnoha pozitivními aktivitami. Bojovala za ochranu velryb, proti malárii, za zvyšování gramotnosti a stavěla se proti antisemitismu. Zvlášť často se připomínalo, že ji silně vede její metodistická víra.

Autorka byla z nové pozice nadšená, netušila však, že vztahy mezi jejím zaměstnavatelem a Clintonovými jsou dlouhodobě napjaté. Zjistila to, když se poprvé pokusila domluvit rozhovor s Hillary Clintonovou a její tiskoví poradci ji bez okolků odmítli.

Ukázalo se, že špatné vztahy mezi Timesy a Clintonovými sahají o několik desetiletí zpět. Už v roce 1992 napsal reportér Jeff Gerth článek o investicích Clintonových do nemovitostí u Bílé řeky v Arkansasu. Text odstartoval vyšetřování. Šuškalo se, že Clintonovi mohli získat finanční výhody při koupi pozemků a že za to na oplátku poskytli politické protislužby. V médiích se kauza stala známou jako skandál Whitewater – nakonec se však ukázalo, že obvinění nestojí na pevných základech. Přesto od té doby mezi Clintonovými a The New York Times panovala hluboká nedůvěra.

Krátce poté, co byla autorka pověřena sledováním Clintonové, se ukázalo, že situace nebude jednoduchá: tiskoví poradci Clintonových ji v podstatě ignorovali. Chozicková se tím ale nenechala odradit a rozhodla se dál psát texty, jak nejlépe uměla. Byla odhodlaná přinášet zprávy, i kdyby měla přístup jen zprostředkovaný.

I tyto relativně umírněné články však Clintonův tiskový tým rozčilovaly. V lednu 2014 publikovala autorka v New York Times Magazine článek s názvem „Planet Hillary“. Doprovázela ho ilustrace, na níž byla Clintonová zobrazena jako bledá planeta obklopená galaxií svých spolupracovníků.

Mělo jít o lehce nadsazený, hravý obraz: na ilustraci se objevili její nejbližší poradci, nejpracovitější spolupracovníci, doprovod jejího manžela a dcery i několik „zrádných přátel“. Cílem článku bylo ukázat, kolik lidí se kolem Clintonové pohybuje a jak složité je vybalancovat tolik různých osobností a zájmů.

Výsledek ale byl, že se téměř všichni, kdo se na obrázku poznali, urazili. Po tomto incidentu se zdálo, že cesta zpět do přízně Clintonových už neexistuje. Tiskový tým Hillary Clintonové – kterému autorka přezdívala „Kluci“ – ji prakticky odstřihl. Zůstal jí jediný oficiální kontakt: právnička Clintonových Cheryl Millsová. Všechny dotazy a žádosti o rozhovor musely procházet přes ni.

Pro zvláštní reportérku jednoho z nejvlivnějších amerických deníků to bylo krajně ponižující. Pokud měla být brána vážně jako politická novinářka, potřebovala alespoň základní pracovní vztah s tiskovým oddělením Clintonové. Po několika týdnech „Kluci“ svůj postoj sice neochotně zmírnili, ale důvěra se nevrátila.

Kritika autorky však nepřicházela jen z Clintonova štábu. Někteří vnější podporovatelé Clintonové tvrdili, že používání slov jako „neupřímná“, „nevyhnutelná“ nebo „tajnůstkářská“ v souvislosti s Clintonovou představuje v podstatě „kódovaný sexismus“. Zlověstně jí vzkazovali, že na ni budou velmi pozorně dohlížet.