Hledání smyslu života

Je v podstatě nemožné, aby někdo jiný než přímý svědek skutečně věděl, jaký byl život vězně v nacistickém koncentračním táboře. Můžeme si jen domýšlet, jak lidé zvládali každý den a jak se jim dařilo udržet si zdravý rozum, když byli neustále obklopeni hrůzami.

Viktor Frankl, sám přeživší několika táborů, pomáhá pochopit, jak se vězni nacistického režimu snažili přežít. Tyto zkušenosti mu zároveň poskytly podklady pro jeho psychologickou teorii – logoterapii, která zdůrazňuje, jak zásadní je objevit osobní smysl života, abychom mohli prospívat – a v krajních podmínkách vůbec přežít.

Následující úryvky přibližují jak Franklovy postřehy z táborů, tak i vznik logoterapie. Dozvíte se v nich, jak hledat smysl ve vlastním životě, jak koncentrační tábory vysávaly z vězňů naději a jak dokázali někteří lidé najít humor i v těch nejhorších situacích.

Dnes má téměř každý alespoň základní povědomí o hrůzných, nelidských činech, které byly páchány v koncentračních táborech po celém Německu a ve východní Evropě za nacistického režimu. I lidé, kteří se stali cílem nacistického násilí během holokaustu, měli alespoň mlhavou představu o hrozivém osudu, který je může čekat.

Mohli bychom tedy předpokládat, že první reakcí při příjezdu do tábora byl strach. Ve skutečnosti se však reakce vězňů vyvíjely ve třech odlišných fázích.

První fáze začínala po příjezdu do tábora – nebo dokonce už během transportu. Vězni byli tak šokováni tím, co se dělo, že se zoufale snažili přesvědčit sami sebe, že je „nakonec všechno v pořádku“. Většina z nich sice slyšela hrůzostrašné příběhy o tom, co se v táborech děje, ale když tam byli posláni oni sami, říkali si, že v jejich případě to bude jiné.

Ti, kteří dorazili do vyhlazovacího tábora Auschwitz, byli například po vystoupení z vlaku rozděleni na dvě skupiny – jednu určenou na těžkou práci a druhou na okamžitou smrt. Nikdo z nově příchozích však nevěděl, co toto rozdělení znamená. V důsledku šoku z příjezdu do tábora podlehli vězni iluzím o milosti a mylně věřili, že řada, v níž právě stojí, pro ně nějak znamená záchranu před jistou zkázou.

Během této první fáze byli vězni, kteří ještě nebyli na táborové hrůzy „zvyklí“, zděšeni vším, co se kolem nich odehrávalo. Nově příchozí nedokázali unést intenzivní emoční nápor při pohledu na to, jak jsou jiní vězni trestáni nejbrutálnějším způsobem za ty nejbanálnější přestupky. Konfrontováni s groteskní brutalitou brzy ztráceli naději a začínali vnímat smrt jako určitou formu úlevy. Mnozí z nich uvažovali o sebevraždě – například tím, že se vrhnou do elektrického plotu obklopujícího tábor.