Hedvábné stezky

Historie světa je nesmírně rozsáhlé téma. Když se ji snažíme uchopit, je lákavé pokusit se ji zjednodušit. Někteří historikové ji podávají jako dobrodružný příběh a soustředí se na krále, politiky a další významné osobnosti. Jiní z ní vytvářejí velké vyprávění, jakýsi epos o klíčových událostech. Jenže dějiny ve skutečnosti takové nejsou. Lidé – dokonce i mocní císaři – jsou jen drobnými dílky v nesmírně složité skládačce.

Co je tedy opravdu důležité? Abych si vypůjčil známou frázi z volebního týmu Billa Clintona: jde o ekonomiku, hlupáku. Síť obchodních cest, která se začala formovat ve starověké Mezopotámii, se spolu s naším proměňujícím se světem neustále vyvíjela, měnila a rozšiřovala. Na vrcholu svého významu získala tato síť název Hedvábná stezka, kterou proslavil Marco Polo svými cestami z Itálie do Číny. Tato cesta propojovala svět: lidé z Východu i ze Západu po ní obchodovali podél mnoha jejích větví.

Hedvábná stezka však nebyla jednorázovým, izolovaným jevem. V průběhu staletí se znovu a znovu obnovovala, rozšiřovala a procházela různými fázemi. Proto dává větší smysl mluvit o ní v množném čísle – jako o Hedvábných stezkách.

Jak Frankopan ve své knize přesvědčivě ukazuje, dějiny světa lze vyprávět jako příběh obchodu. Podle něj platí, že kdo ovládá Hedvábné stezky, ovládá i celý svět.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, odkud pochází slovo „otrok“, proč černá smrt nebyla tak katastrofální, jak by se mohlo zdát, a která obchodní dohoda přispěla k pádu perských šáhů.

Před tisíci lety se území mezi řekami Eufrat a Tigris nazývalo Mezopotámie. Tato oblast, zahrnující většinu dnešního Iráku a části okolních zemí, je kolébkou západní civilizace. Právě zde vznikla první města, státy, království a říše. Z nich byla největší perská říše.

V šestém století př. n. l. sahala od Egypta a Řecka na západě až po Himálaj na východě. Byla to říše postavená na obchodu mezi svými městy – obchodě, který umožňovala síť cest spojujících Středomoří se srdcem Asie. Tyto cesty byly obrovským úspěchem, ale jejich osudem bylo stát se součástí Hedvábných stezek – slavné sítě tras, která nakonec propojila Čínu se Západem.

Za dynastie Chan, mezi lety 206 př. n. l. a 220 n. l., začala Čína rozšiřovat své obzory. Posunula své hranice na sever a západ až k euroasijským stepím – rozlehlým travnatým pláním, které pokrývají velkou část jižních oblastí dnešního Ruska. Toto rozšíření propojilo obchodní cesty Persie s vlastní sítí čínských silnic.

Stepi byly divokým územím. Číňané se snažili udržet v regionu mír tím, že s kočovníky obchodovali. Rýže, víno a textilie byly oblíbeným zbožím, ale hedvábí bylo bezkonkurenčně nejžádanější. Stalo se symbolem bohatství, luxusu a moci – a občas sloužilo i jako platidlo.

S růstem obchodu si hedvábí získalo pověst luxusního zboží i na Západě. Když Řím začal v polovině prvního století př. n. l. dominovat Středomoří, byla už pověst hedvábí v římském světě pevně zakořeněná.

Po Hedvábných stezkách však neproudilo jen zboží. Tyto trasy usnadňovaly také výměnu a šíření myšlenek, především náboženských. Místní kulty se stále více mísily s ustálenými systémy víry a vznikal bohatý tavicí kotel představ o božstvu a nadpřirozenu. Řecký panteon bohů se šířil na východ, zatímco buddhistické učení se z oblasti severní Indie dostávalo do Číny a dále do zbytku Asie.

Právě tyto sítě částečně vysvětlují, proč se křesťanství později dokázalo tak rychle rozšířit ze svých skromných počátků v Palestině přes Středomoří a napříč Asií.

V prvních stoletích našeho letopočtu představovaly východní okraje Římské říše – a později byzantské říše – zónu neustálého napětí a konfliktu. Římané i Byzantinci vedli tvrdé boje s arsakovci a později sásánovci o hegemonii v západní části tehdy známého světa.

V šestém století vstoupila západní Evropa do temného období otřesů a zmatků. Naopak na Arabském poloostrově se formovala nová moc, sjednocená silným náboženským vědomím.

V roce 610 n. l. přijal Muhammad, obchodník z kmene Kurajš sídlícího u Mekky, sérii zjevení od Boha. Uvěřil, že byl vybrán jako Boží posel. V polyteistickém arabském světě byl povolán, aby hlásal, že tento jediný Bůh je všemohoucí Bůh Abrahámův.

Muhammadovo poselství našlo odezvu a bylo přijato. Arabové se postupně sjednotili kolem zásad islámu a zformovala se jejich nová identita. Náboženství se šířilo i mečem: Muhammad a jeho následovníci vítězili na bitevních polích a kmeny jižní Arábie byly přesvědčeny, aby se k nové víře připojily.

Důsledky těchto výbojů se brzy ukázaly: Hedvábné stezky se ocitly v rámci muslimské sféry vlivu. Kolem roku 700 n. l. bylo zřejmé, co se děje – Arabové dobyli a sjednotili hospodářská centra někdejších byzantských a perských velmocí. Bylo jen otázkou času, kdy tyto kdysi dominantní říše zaniknou.

Muslimové tak získali kontrolu nad rozsáhlou sítí oázových měst, přístavů, cest a center, která spojovala arabský svět s Čínou. Zboží proudilo do regionu a ten bohatl. Začalo nové zlaté období rozkvětu obchodu, umění a vědy.

Do muslimského světa se ve velkém dováželo luxusní zboží, například čínský porcelán, ale také učené texty a traktáty. Muslimská společnost, která si vysoce cenila vzdělání, se obohacovala o matematické, geografické, filozofické a přírodovědné poznatky.

Evropa naopak upadala do intelektuálního stínu. Křesťanská církev se v mnoha případech snažila potlačovat vědecké bádání a svobodné zkoumání, a evropský kontinent tak zaostával.