Flawsome

Kolikrát jste slyšeli rčení „Nikdo není dokonalý“? Pravděpodobně tolikrát, že byste je ani nespočítali – pokud jste jako většina lidí. Je také dost možné, že jste ho sami nejednou použili. Přesto mnozí z nás vedou se svými nedostatky tichou válku a zoufale se je snaží skrývat.

Když však veškerou energii věnujete zakrývání toho, co na sobě považujete za špatné, nemůžete být plně sami sebou. Důvod je prostý: vaše nedostatky nejsou závada, kterou je třeba opravit – jsou součástí toho, kým jste. Bez nich ztrácíte autenticitu i schopnost skutečně se spojit s ostatními.

Místo abyste se kvůli svým slabinám cítili „méněcenní“, potřebujete je přijmout a začít v nich vidět příležitosti k dalšímu růstu. Tyto úryvky jsou průvodcem, jak toho konkrétně dosáhnout.

V tomto shrnutí zjistíte, co mají společného lidé a rozbitá keramika, jakou hranici je potřeba překročit, a také jak vám bolest může pomoci růst.

Dokážete si představit, že by se nějaký předmět stal cennějším poté, co se rozbije? Zní to zvláštně, ale přesně to se děje s keramikou v japonském umění kintsukuroi. Volně přeloženo jako „zlatá oprava“ je kintsukuroi staletá praxe opravování rozbité keramiky pomocí zlata. Z jinak bezcenných střepů vzniká něco jedinečně krásného – a často i cennějšího než původní předmět.

Žádné dva kousky keramiky opravené technikou kintsukuroi nemají stejné zlatem vyplněné praskliny; každý je jedinečný a hodnotný právě díky svým specifickým „vadám“.

Když se nad tím zamyslíte, lidé se od toho příliš neliší. Klíčová myšlenka zní: vaše jedinečné nedostatky jsou tím, co vás dělá pro ostatní přitažlivými.

Většina lidí má tendenci své nedostatky v první řadě skrývat. Proč? Lidé mohou obdivovat ty, kteří působí dokonale, ale to ještě neznamená, že je to k nim skutečně táhne. Naopak – přitahují nás ti, kdo dělají chyby a ukazují svou lidskou stránku.

V šedesátých letech sociální psycholog Elliot Aronson pojmenoval tuto lidskou tendenci cítit sympatie k lidem, kteří se ztrapní, jako „pratfall efekt“. Podstatou je, že drobné přešlapy – třeba když někomu něco upadne nebo zakopne – odhalují jeho zranitelnost. To v nás probouzí soucit a dotyčný nám připadá sympatičtější.

Pokud tedy nedostatky zvyšují naši oblíbenost, proč máme k těm vlastním takový odpor? Odpověď souvisí s naší citlivostí na verbální i neverbální zpětnou vazbu. Na negativní reakce jsme tak naladění, že je v podstatě očekáváme. Když se na nás na veřejnosti podívá cizí člověk, často automaticky předpokládáme, že děláme něco špatně – třeba mluvíme příliš nahlas. Přitom se ten člověk mohl jen rozhlížet po místnosti.

Jak tedy přestat mít z negativní zpětné vazby strach? Začněte tím, že se přestanete snažit své nedostatky skrývat a místo toho je plně přijmete. Jakmile to uděláte, stane se z každé zpětné vazby jen informace, se kterou můžete – ale nemusíte – dál pracovat.

Své nedostatky byste navíc měli oslavovat. Stejně jako keramika kintsukuroi jste díky nim jedineční. Když je přijmete, stáváte se „flawsome“ – tedy skvělými právě se všemi svými „chybami“. Znamená to dívat se na své myšlenky, činy a dokonce i selhání z pozice porozumění, nikoli z pozice souzení.

S takovým pohledem se smíříte s částmi sebe sama, které nejsou dokonalé, místo abyste věřili, že je s vámi něco v zásadě špatně. V následujících kapitolách se dozvíte, jak na to konkrétně.

Autorův přítel Lucas má užitečné rčení o řešení problémů: „Vnitřní problém nelze vyřešit vnějším řešením.“ A ví, o čem mluví. Po mnoho let sahal po drogách a alkoholu, aby se vyrovnal s vnitřními potížemi, jako bylo neštěstí a nespokojenost. Tím si však vytvořil nový, ještě větší problém – závislost. Teprve když si dokázal přiznat své hlubší potíže, mohl se začít skutečně uzdravovat a postupně překonat zneužívání návykových látek.

Stejně jako uzdravení je i „být skvělý“ vnitřní záležitost. Dostanete se k tomu jen tehdy, když si přiznáte a přijmete své reakce a chování, která vás brzdí.

Hlavní poselství této kapitoly zní: abychom se stali skutečně skvělými, musíme se dostat do stavu vědomého uvědomění.

Než se lidé vydají na cestu ke „skvělosti“, bývají většinou uvězněni v takzvaném podčarovém stavu. To je stav obviňování a popírání, kdy se člověk brání, ukazuje prstem na ostatní a odmítá převzít odpovědnost za svůj podíl na negativních situacích.

Typickým příkladem podčarového chování je neochota přiznat si vlastní podíl na rozpadu vztahu. Stejně tak i očekávání, že se změní všichni kolem, zatímco my sami zůstaneme stejní. Připomíná to biblické podobenství o třískách a kládách v oku – vidíme třísku v oku druhého, ale kládu ve vlastním ignorujeme.

Jak se tedy z podčarového stavu posunout ke skutečné skvělosti? Je potřeba začít přecházet z pod čáry nad čáru. Nadčarový stav je založený na odpuštění, uvědomění, zvědavosti a ochotě přijmout vlastní problémy.

Když jste nad čarou, uvědomujete si a berete na sebe odpovědnost za negativní způsoby, jimiž reagujete na svět. Zároveň se otevíráte přijetí svých nedostatků a učení se z nich. Tím zahajujete proces růstu směrem ke skvělosti.

Nejde ale o to stát se dokonalými – a už vůbec ne o přímou cestu, na jejímž konci jednou provždy opustíte podčarové stavy. Důležité je spíš všimnout si, kdy jste pod čarou, a podniknout kroky, jak se vrátit nad ni.

K tomu je potřeba přijmout několik principů této cesty. Prvním z nich je pochopení vlastních spouštěčů.