Důvod pro Boha

Měli jste někdy pochybnosti o křesťanství? Zápasíte s tím, jak sladit svět plný bolesti a utrpení s představou dobrého a milujícího Boha? Mátou vás tvrzení různých náboženství, z nichž každé o sobě říká, že je to jediné pravé?

Tyto úryvky se věnují klíčovým pravdám křesťanské víry. Timothy Keller, jeden z nejznámějších newyorských pastorů, pomohl oživit křesťanství svým novým přístupem k základním otázkám víry. V těchto ukázkách vysvětluje hlavní body křesťanského učení – i nejčastější námitky, které proti němu zaznívají.

Dozvíte se mimo jiné, jak křesťanství pomohlo jednomu německému pastorovi přežít nacistický režim, proč je v jistém smyslu dobré, že je Bible v některých ohledech nejednoznačná, a jak katolická církev přijala teorii evoluce jako slučitelnou s křesťanským myšlením.

Lidé mají vůči křesťanské církvi celou řadu výhrad. Nejvíce je však často odrazuje představa, že křesťanství je přísná a sebestředná víra. Důvodem je to, že pevná přesvědčení křesťanství a jeho tvrzení, že je jedinou pravou vírou, v mnoha lidech vyvolávají podezření.

Některé prvky křesťanské víry, například přesvědčení, že Ježíš je skutečně Boží Syn, jsou neslučitelné s jinými náboženstvími. Tím, že křesťanství trvá na pravdivosti tohoto tvrzení, jako by říkalo, že všechna ostatní náboženství se mýlí. Mnoho lidí je však přesvědčeno, že každé náboženství je svým způsobem pravdivé. Právě proto křesťanství odmítají: protože podle nich příliš neústupně trvá na tom, že jeho vlastní pravidla a názory jsou ty správné.

Takto vyhraněný postoj může některé lidi velmi rozhněvat. Autor například jednou vystoupil na panelové diskusi, kde on, rabín i imám shodně prohlásili, že nemohou být pravdivá všechna náboženství zároveň. Jednoho ze studentů v publiku to rozčílilo natolik, že reagoval slovy: „Na Zemi nikdy nebude mír, dokud budou náboženští vůdci dál pronášet taková výlučná tvrzení!“

Ve skutečnosti však není nic špatného ani zvlášť výlučného na tom mít pevná přesvědčení a základní principy. Každý člověk i každá společnost má určitý soubor základních hodnot, které tvoří jejich identitu a odlišují je od ostatních.

Pokud například věříte v právo na soukromé vlastnictví nebo v to, že lidský život má nepopiratelnou hodnotu, zastáváte tím základní princip. A každá společnost, která má základní pravidla pro lidské chování – například zákon zakazující vraždu – tím vyjadřuje určité základní představy o životě, jež vytvářejí společný morální rámec pro její specifickou sociální identitu.

Dokonce i velmi tolerantní skupiny mají určitá sdílená přesvědčení, která je spojují a utvářejí jejich identitu – stejně jako je tomu u křesťanství. Aktivisté za práva homosexuálů například věří, že vztahy osob stejného pohlaví by měly být společností plně přijímány.

Dalším častým nedorozuměním ohledně křesťanství je představa, že jde o víru plnou přísných pravidel. Nevěřící se často ptají: Jak můžeš být svobodný, když musíš dodržovat tak striktní soubor nařízení?

Mnoho lidí je skutečně přesvědčeno, že přijetí pevných pravidel a neústupných regulí křesťanství by ohrozilo jejich osobní i kulturní svobodu. Když autor působil jako pastor v New Yorku, setkal se s řadou lidí, kteří tvrdili, že křesťanství pro ně nepřipadá v úvahu, protože chtějí žít podle vlastních pravidel, ne podle pravidel někoho jiného.

Křesťanství však ve skutečnosti nabízí značný prostor pro osobní svobodu i vlastní zvyklosti. Bible je v mnoha ohledech záměrně ne zcela konkrétní: předává sice několik zásadních pravd, ale zároveň ponechává jednotlivci velký prostor, jak svou víru prakticky žít.

Například v otázce náboženských obřadů Bible nestanovuje přesná a podrobná pravidla. Zdůrazňuje, že bohoslužba je důležitá, ale konkrétní pokyny lze vykládat různými způsoby. To umožňuje jednotlivým křesťanským společenstvím i věřícím rozhodnout o přesné podobě jejich bohoslužeb – od hlučných gospelových sborů v Africe až po tiché bohoslužby některých protestantských církví.

Křesťanství však nabízí víc než jen prostor pro osobní svobodu – umožňuje také začlenění stávajících kulturních tradic. Díky své otevřenosti se může poměrně snadno propojovat s místními kulturami a zvyky. Křesťanská víra tak nepřeválcuje původní tradice, ale spíše je obohacuje o novou vrstvu a nový význam.

Africké kultury například často věřily v dobré a zlé duchy a znaly představu božského zachránce. Když pak slyšely o příchodu Ježíše Krista a o tom, jak se během svého putování po poušti postavil zlým duchům, dokázaly se s křesťanstvím snadno ztotožnit, aniž by musely své místní tradice zcela opustit.