Druhé pohlaví

„Ženou se nerodíme, ženou se stáváme,“ píše Simone de Beauvoir v tomto zásadním díle moderního feminismu. Myšlenka, že ženskost je produktem kulturních sil, a nikoli vrozenou vlastností, se dnes může zdát samozřejmá, když však bylo Druhé pohlaví v roce 1949 vydáno, šlo o vysoce kontroverzní a sporné tvrzení. Ačkoli se situace žen v mnoha částech světa za posledních zhruba 60 let zlepšila, myšlenky Simone de Beauvoir zůstávají stále aktuální.

V tomto shrnutí sleduje autorka dějiny postavení žen ve společnosti – od prehistorie až po svou současnost – a vysvětluje, jak se pojem „žena“ postupně utvářel tak, že ženy odsuzoval k pasivním životům ve stínu mužů. Než se do toho pustíme, podívejme se stručně na několik klíčových pojmů, na nichž její argumentace stojí.

Jiný / Druhý: Každá věc či teze má také svůj protiklad, svou antitezi; bez antiteze by žádná teze nemohla existovat – a naopak. Například bez otroka by nemohl existovat pán, protože by neměl nikoho, nad kým by mohl vládnout, a bez pána by nemohl existovat otrok, protože by neměl nikoho, kdo by nad ním vládl. Otroci jsou „ti druzí“, kteří umožňují existenci pánů. Podobně je žena „druhým“ ve vztahu k muži. Bez ženy, nad níž by mohl vládnout, by nemohl existovat ani muž v této nadřazené roli.

Imanence vs. transcendence: Imanence označuje oblast, která je v tradičním pojetí vyhrazena ženám: uzavřený prostor, v němž jsou pasivní, statické a obrácené do sebe. Transcendence je naopak sféra mužů: aktivní, tvořivá, produktivní, mocná, zaměřená navenek do světa.

Když už máme tyto dva ústřední pojmy před očima, můžeme se pustit dál.

Když se podíváme na většinu živočišných druhů, všimneme si rozdílů mezi samci a samicemi. Platí to i pro lidi a mnozí tvrdí, že samotná existence těchto rozdílů dokazuje, že muži a ženy by měli mít ve společnosti odlišné postavení. Tento argument však neobstojí.

Ano, existují biologické rozdíly, ale ty samy o sobě nijak nerozumně neospravedlňují podřízenost žen mužům. Lidský samec bývá často fyzicky silnější, má více svalové hmoty, více červených krvinek a větší plicní kapacitu. Tyto mužské atributy jsou však důležité pouze ve společnosti, v níž je fyzická síla ceněna nade vše. V některých kulturách je násilí zakázáno nebo silně potlačováno, čímž se jakékoli pokusy mužů dominovat ženám prostřednictvím svalové převahy stávají bezpředmětnými. Teprve tam, kde mají muži volnost uplatnit svou fyzickou sílu, mohou ostatní přesvědčovat o svévolném tvrzení, že právě oni – a jejich svaly – mají vládnout.

Kromě biologických argumentů byla nerovnost mezi muži a ženami vysvětlována také psychoanalyticky. Ani tato vysvětlení však nejsou příliš přesvědčivá. Freud klade počátek vývoje rozdílů mezi pohlavími do genitální fáze, kdy pubertální dítě začíná spojovat rozkoš s jinou osobou, obvykle opačného pohlaví. U chlapce zůstává penis orgánem potěšení, zatímco dívka je vedena k přechodu od klitoridálního k vaginálnímu prožívání, takže se penis – a penetrace – stává objektem její touhy.

Freud dále tvrdil, že ženy trpí tzv. závistí penisu – pocitem, že kdysi penis měly, a proto se cítí osamocené, zmrzačené a méněcenné vůči mužům. Freudova teorie má však zásadní nedostatek: je vystavěna na mužském modelu. Pojem závisti penisu může existovat pouze tehdy, pokud jsou mužské genitálie považovány za normu a ženské za nedostatečné – za cosi „jiného“.

Pokud tedy nerovnost postavení mužů a žen nelze uspokojivě odvodit ani z biologie, ani z psychologie, co je jejím skutečným základem?

Většina dnešních společností je patriarchální – muži v nich zaujímají většinu mocenských pozic. Často se předpokládá, že tomu tak bylo vždy. To však neodpovídá historické skutečnosti. Ve vzdálené minulosti měly ženy v některých společenstvích více moci než muži.

Mnohé pravěké společnosti byly matriarchální. Tyto převážně zemědělské společnosti sdílely majetek a považovaly děti za neocenitelný poklad – prostředek zachování společenství. Protože ženy byly schopné rodit děti, těšily se téměř posvátnému postavení. Děti obvykle přijímaly jméno matčina rodu – na rozdíl od dnešního zvyku přebírat příjmení po otci.

Velký důraz na ženskou plodnost se odrážel i v uctívání ženských božstev v mnoha raných kulturách, například bohyně Ištar v Babylonii či Gaii, řecké bohyně Země. V této době žil muž v obavách a úctě před mystickou a tajemnou ženou. To přispělo k tomu, že si muž začal ženu představovat jako „druhého“.

Když se však prosadil patriarchát, tato jinakost se ještě prohloubila. Rozvoj otroctví posunul ženu ještě více do role „druhého“. Protože její práce už nebyla tolik potřebná, byla vytlačena z pracovního trhu. Jak muži začali dominovat ve světě práce, získali převahu i ve světě myšlenek. Žena, která rodila děti, přestala být vnímána jako tajemná tvůrkyně a byla redukována na pasivní příjemkyni mužského „tvůrčího semene“.

Tento pohled zosobňuje řecký filozof Aristotelés, podle něhož byl prvním hybatelem – bytostí, která uvedla svět do pohybu – mužský princip pohybu. Tento mužský princip působil na ženský princip pasivní hmoty, která pouze přijímá, ale sama netvoří. Patriarchát nedokázal ženská božstva zcela odstranit, ale odsunul je do role pasivních božstev imanence. Například Gaia se stala pasivním základem, na němž bohové-muži, jako Zeus, vykonávají svou transcendentní vůli.

Jak muž dobýval svět, žena ztrácela moc a propadala se do imanence: do statického, vnitřního, pasivního a do sebe obráceného bytí. Muž se naopak pozvedal k transcendenci tím, že svět dobýval a přetvářel.