Dozor, kázeň a trest

Na první pohled nemusí být zřejmé, proč jsou věznice tak důležité. Jsou přece nedílnou a obecně přijatou součástí našeho právního systému. Na první pohled působí nenápadně, samozřejmě tomu tak ale není. Jak ukazuje Michel Foucault, ještě před několika sty lety byla situace zcela odlišná. Podezřelé osoby byly během vyšetřování běžně mučeny a odsouzení zločinci byli krutě a nehumánně popravováni na veřejnosti – jako odstrašující příklad pro ostatní a jako demonstrace vůle suveréna.

Tyto úryvky sledují vznik věznic a zachycují proměnu v éře průmyslové revoluce, ovlivněné myšlenkami osvícenství, kdy se společenské potřeby a hodnoty radikálně proměňovaly. A protože jde o Foucaulta, je v tom i zvrat. Neměli bychom se plácat po ramenou jen proto, že se tresty staly „humánnějšími“. Změna přístupu totiž znamenala hlubší proměnu samotného smyslu uvěznění, k níž docházelo ve chvíli, kdy se společnost začala připoutávat k průmyslovému stroji.

Porozumíme‑li tomu, jak věznice fungují, můžeme začít chápat samotné základy dnešní společnosti. V tomto souhrnu se dozvíte:

• jak podivná souvislost existuje mezi vypuknutím moru a uspořádáním průmyslových společností,
• jak se navrhovala moderní věznice,
• a proč jsou zkoušky v jistém smyslu jen trestem pod jiným názvem.

Dne 2. března 1757 se ulice Paříže staly svědky hrůzného spektáklu. Robert‑François Damiens, domácí sluha, byl před shromážděným davem veřejně popraven za pokus o atentát na francouzského krále Ludvíka XV.

Damiens měl být rozčtvrcen: jeho končetiny měly být taženy čtyřmi koňmi v opačných směrech. Když se však ruce a nohy odmítaly oddělit od trupu, kat vytáhl nůž a přeřízl šlachy a tkáně, aby koně mohli rozčtvrcení dokončit.

Tato poprava však byla poslední svého druhu. Na přelomu osmnáctého století už v Evropě trestání jako veřejné divadlo přestávalo být přijatelné. Na jeho místo nastoupila nová forma trestání, která probíhala za zavřenými dveřmi a podle přesně stanoveného časového rozvrhu.

V devatenáctém století, méně než sto let po Damiensově popravě, byl nový styl trestání kodifikován v textech, jako jsou pravidla francouzského politika Léona Fauchera „pro dům mladistvých vězňů v Paříži“. Den vězňů začínal v pět hodin ráno, kdy je probouzely opakované údery na buben. V šest hodin už byli v práci. V deset měli oběd. Vyučování začínalo dvacet minut před jedenáctou. Od jedné do sedmi následovala další pracovní doba. Poté, v půl osmé večer, byly cely uzamčeny a začal noční zákaz vycházení.

Takový režim naznačoval, že se povaha trestu zásadně změnila. Už nešlo o veřejné vyjádření vůle suverénní moci. Trest se nyní spojoval s byrokratickým aparátem, přesně vymezenými věznicemi a přísnými časovými plány. Zatímco dříve stála v centru trestání tělesná bolest, nyní byla za mnohem důležitější považována „duše“ zločince.

Může se zdát – jak to tvrdila řada historiků – že jde o určitý pokrok, že mírnější tresty svědčí o humanizaci trestního systému. Autor však zastává názor, že se mýlí. Účel trestu se změnil. Cílem už nebylo zlomit tělo zločince. Novým cílem se stalo zasáhnout jeho srdce a mysl, jeho myšlenky a vůli.

Měnící se přístup k trestům na konci osmnáctého století se neobjevil z ničeho nic. Stála za ním určitá logika. Filozofové osvícenství začali útočit na používání mučení jako na pozůstatek „gotického“ věku, v němž byly krutost a barbarství normou.

Mučení přitom v tehdejší době nebylo považováno za nepřiměřeně sadistické. Naopak, bylo přísně regulováno jako jakási „vědecká“ procedura – až po délku provazů, které se směly používat, či frekvenci, s jakou měl být ten který nástroj aplikován.

Mučení navíc nebylo jen součástí trestu. Považovalo se také za klíčový prvek trestního vyšetřování. Pokud se úředník chystal zasahovat do vašich záležitostí, bylo pravděpodobné, že budete mučeni, protože přiznání – i vynucené – mělo mimořádnou váhu. Bylo považováno za důkaz samo o sobě. Nebylo třeba žádných dalších podkladů. Jednoduše řečeno, soudní mučení bylo chápáno jako prostředek k nalezení pravdy.

To mělo vedlejší efekt: vyšetřování a trestání splývaly v jedno, a mučení se tak stalo ústředním prvkem obou procesů. Po odsouzení za trestný čin měla veřejná poprava zpravidla dvojí funkci. Na jedné straně plnila soudní účel, na druhé straně měla i politický rozměr: veřejné vykonání trestu demonstrovalo moc suveréna.

Každý zločin byl vnímán jako osobní útok na suveréna, a proto se vymáhání zákona stávalo zároveň svědectvím o jeho vůli. V takovém systému mohl suverén dokonce požadovat, aby byla poprava provedena co nejokázaleji. Bylo to znamení, že suverén stojí nad soudním aparátem: byl to jeho systém a spravedlnost byla vykonávána v jeho jménu.

Publikum při veřejné popravě tak vystupovalo jako svědek i garant suverénní autority. Ostatně, podstatou spektáklu je, že má své diváky.